Britská ekonomika: čtyři (k)roky na cestě ode dna
|

Britská ekonomika: čtyři (k)roky na cestě ode dna

Ozdravení nastartováno, k normálu je ale daleko. I proto, že na tom Británie byla na počátku krize mnohem hůře než většina rozvinutých trhů.

To se nyní pomalu mění – tak pomalu, že ostrovní království může postihnout snížení ratingu, varuje agentura Fitch. Té se nelíbí zejména díra ve státních financích, kterou výdaje na záchranu ekonomiky výrazně prohloubily. Británie, oficiálně stále v recesi, proto zřejmě jako jedna z prvních velkých zemí ukončí státní podporu ekonomiky. O tom svědčí i dva signály z minulého týdne: předběžný rozpočet na příští rok i poslední zasedání Národní banky Anglie (BoE) potvrzují, že britská ekonomika přijde o umělou výživu. I bez ní by se ale měla v příštím roce udržet nad vodou, říká ekonom londýnské pobočky ING Wholesale Banking James Knightley.

James Knightley

IW: Bank of England (BoE) narozdíl od předchozího zasedání minulý týden už nenavýšila objem likvidity, který hodlá prostřednictvím kvantitativního uvolňování napumpovat do ekonomiky. Jde o signál, že se blíží čas utahování opasků?

James Knightley (JK): Myslím, že BoE nakoupí od bank aktiva za slíbených 200 miliard a tím skončí; a nebo alespoň si dá na jistou dobu pauzu. Pokud se ale naplní dosavadní očekávání – ekonomika v posledním čtvrtletí začne růst a inflace na počátku příštího roku poskočí až na 3 procenta – tak už od BoE žádnou další akci nečekejte. Možná až po případném opětovném zpomalení, které by mohlo přijít v polovině příštího roku. Já se ale domnívám, že vyšší daň z přidané hodnoty, rostoucí ceny pohonných hmot a slabší libra nastartují růst inflace. A že to se pak společně s růstem cen nemovitostí stane dostatečně pádným argumentem proti jakémukoli dalšímu stimulu. Navíc tvrdím, že pokud se splní všeobecná očekávání a britská ekonomika skutečně na počátku příštího roku začne růst, můžeme se naopak už relativně brzy dočkat utahování měnové politiky; možná, že k němu dojde už ve druhé polovině příštího roku.

IW: Británie se tak podle dostupných signálů asi stane jednou z prvních velkých globálních ekonomik, které ekonomiku přestanou uměle vyživovat. Co to pro ni bude znamenat?

JK: Určitě bude velmi zajímavé sledovat, co kombinace zpřísněné fiskální politiky a monetární politiky udělá. Dá se očekávat, že pokud pokrizový růst nebude přesvědčivý, bude monetární politika přeci jen v porovnání s tím, na co jsme zvyklí, o něco uvolněnější. Prostě proto, aby nahradila státem poskytované injekce likvidity do systému. Což znamená, že zatímco v minulosti jsme byli zvyklí na to, že na vrcholu hospodářského cyklu byly úrokové sazby někde kolem šesti procent, tentokrát může jít o procenta čtyři. Bude totiž třeba vyvážit dopady mnohem přísnější fiskální politiky, která se všeobecně očekává.

IW: Doplňme tento předpoklad o peníze, které už Bank of England v rámci záchranných operací do ekonomiky napumpovala: hrozí Británii vysoká inflace či hyperinflace, jak někteří varují?

JK: Myslím, že vysoká inflace v tuto chvíli nehrozí. Peníze, které BoE tiskne, se totiž do reálné ekonomiky zatím nedostaly. Což ale neznamená, že se inflace nemůže stát problémem ve střednědobém horizontu – společně s tím, jak se do cen promítnou vyšší daně, vyšší ceny pohonných hmot a slabší libra. Ano, tyto faktory mohou v první polovině příštího roku způsobit krátkodobý výkyv. Po něm se ale inflace bude opět řídit fundamenty. A mezi nimi bude podstatný velmi pomalý růst půjček, v podstatě neexistující růst mezd a narůstající tlak na to, aby lidé spláceli dluhy a aby více spořili. Což znamená, že domácnosti budou mít mnohem méně peněz na nákupy zboží a služeb. Navíc, britská ekonomika se dostala na vrchol v prvním čtvrtletí roku 2008. A zpět na tyto úrovně se podle nás nedostane dříve než v roce 2012. A proto by inflace neměla být v nejbližší době skutečně problémem.

IW: Opakovaně narážíme na neochotu bank půjčovat – a to přesto, že Bank of England do systému pumpuje likviditu a vláda znárodnila podstatnou část bankovního sektoru. Není to paradoxní?

JK: Máte pravdu. Vláda nyní zprostředkovaně kontroluje zhruba 60 procent domácího bankovního trhu. A proto může být nedostupnost kreditu na první pohled zarážející. Už na ten druhý je ale jasné, že banky, ve kterých má stát podíl, například hypoték poskytují stále více. Ale to na skutečný restart ekonomiky nestačí. Prostě proto, že před krizí více než polovinu všech hypoték poskytovaly zahraniční, a nebo malé banky. A jejich aktivita je podle BoE nyní taková, že ji v podstatě nemá smysl sledovat. Zahraniční banky Británii v podstatě opustily. Ty, které zůstaly, pak poskytují méně než tisíc hypoték za měsíc.

IW: Co s tím – jak přinutit banky aby začaly půjčovat a napomohly tak oživení ekonomiky?

JK: V první řadě teď potřebujeme do Británie nalákat nové subjektym a nebo obecněji zvýšit konkurenci na trhu. To by mělo přinést více peněz a s tím i větší ochotu půjčovat. Což se podle mě stane. Už jen proto, že jak britská vláda, tak i Evropská unie mluví o nutnosti rozdělit některé velké banky – a všimněte si, že Lloyd’s, RBS a Northern Rock se také už dělí. Což znamená, že se objeví noví hráči, kteří snad trh rozproudí; kteří začnou půjčovat. Navíc tu jsou i další společnosti, které o vstupu na britský trh uvažují. Mezi jinými maloobchodní řetězec Tesco nebo několik čínských bank. Což je nadějné. Problémem je ale načasování těchto kroků. Není totiž možné očekávat, že by k něčemu podobnému došlo během řekněme příštích osmnácti měsíců, kdy by to bylo skutečně nejvíce potřeba.

IW: I toto bráno v potaz, co od britské ekonomiky očekáváte – jak bude vypadat její ozdravení?

JK: Ekonomika už je na cestě z recese. Bezesporu přitom za ostatními zaostává – ale berte to tak, že na počátku krize na tom také byla mnohem hůře než ostatní: míra zadluženosti jak státu, tak i domácností byla nesmírně vysoká a zaměstnanost byla do značné míry závislá na počtu pracovních míst vytvořených finančním sektorem. Jinými slovy, britská ekonomika byla značně nevyvážená. A to se mění – nerovnováha mizí a domácnosti začínají splácet své dluhy. Což, stejně jako očekávaný růst, je jistě důvod k opatrnému optimismu.

Roman Chlupatý, Londýn