Antonín Zápotocký: Naše měna je pevná a měnová reforma nebude
|

Antonín Zápotocký: Naše měna je pevná a měnová reforma nebude

Přísně tajný plán měnové reformy byl vyzrazen, šířily se obavy a panika. Prezident republiky učinil lživé prohlášení, aby situaci uklidnil. Antonín Zápotocký jeden den prohlásil, že obavy o pevnost měny jsou jen fámou a druhý den byla oznámena měnová reforma. Zbývaly necelé dva dny, kdy bylo možné peníze ještě utratit, než ztratí hodnotu. Hospody i kina byly plné, každý se snažil získat cokoliv jiného, než znehodnocené papírové peníze.

Česká koruna Historie
Antonín Zápotocký

Peníze se jíst nedají

V pátek 29. května 1953 ve svém rozhlasovém projevu tehdejší prezident Československa Antonín Zápotocký prohlásil: "Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé." Den poté se ukázalo, že prezident lhal, měna příliš pevná nebyla a v Sovětském svazu byly již v předstihu vytištěny nové československé bankovky.

V roce 1953, osm let po druhé světové válce, byl stále dostatek zboží pro uspokojení základních potřeb. Nedostatek pomáhal řešit přídělový systém, zavedený za protektorátu v roce 1939. Kdo potřeboval koupit nějaké zboží, musel buď kupovat na volném trhu za vyšší ceny, nebo získat přídělové lístky.

Kdo měl přídělový lístek, mohl nakoupit levněji než za ceny ve volném prodeji. A tak mohl tehdejší kronikář zaznamenat, že tříkilový bochník ve volném prodeji byl za 50 Kčs, zatímco na přídělový lístek ho bylo možné koupit za 12 Kčs. Přídělové lístky pro levnější nákupy ovšem nebyly určeny pro nepřátele státu, kterými tehdy byli někdejší továrníci, bankéři, boháči, živnostníci nebo akcionáři.

Výroba se řídila centrálním plánem, vše probíhalo pod vlivem rozhodnutí politických elit a pod taktovkou Sovětského svazu. Mezi lidmi bylo relativně hodně peněz a spotřebního zboží bylo málo, nedostatek zboží vedl k tlaku na růst cen. Vedení strany a vlády bylo nuceno situaci řešit a řešení spočívalo v tajné přípravě měnové reformy. Množily se fámy, rostoucí snahy utratit peníze násobily nedostatek zboží. Budoval se socialistický průmysl i socialistické zemědělství, platy rostly, nezaměstnanost neexistovala, každý měl práci.

Jenže za natištěné peníze se člověk nenají a nastala situace, kterou popsal Vladimír Špidla 25. 4. 2010 v diskusním pořadu České televize: "Všechny systémy, včetně fondových systémů, jsou závislé na ekonomické aktivitě. Představte si situaci, že všichni lidi mají naspořeno a jsou v důchodu a neexistuje žádný aktuálně disponibilní hrubý domácí produkt. No peníze se jíst nedaj. Čili to není řešení." Ano, peníze se jíst nedají a jejich převýdej či nadměrné "tištění" obvykle končí inflací, znehodnocením měny nebo měnovou reformou. V roce 1953 to vyřešila měnová reforma.

Měnová reforma, kdy starou korunu nahradila nová koruna

Sobota 30. května 1953 byla posledním dnem pracovního týdne. Po návratu z práce tak pracujícího člověka čekal šok vyplývající z rozhlasového projevu čelního představitele státu. Po sedmnácté hodině předseda vlády Viliam Široký oznámil, že stávající bankovky budou platit pouze do konce měsíce. Prezentováno to bylo jako vítězství pracujícího lidu a úder buržoazii, ale bylo to znehodnocení úspor a propadnutí vázaných vkladů všech. Výměna bankovek probíhala od pondělí 1. června 1953. Úřadovny v podobě výměnných středisek pro tento účel vznikly v hostincích, Místních národních výborech, na poštách nebo v pobočkách Státní spořitelny. Na výměnu, doprovázenou silnými emocemi, dohlížely komise jmenované okresními národními výbory. Výměna peněz byla pečlivě dokumentována, a právě díky reformě získal režim přehled o majetku jednotlivých občanů. Nevyměněné peníze se staly bezcennými papíry.

Občan, který nespadal do kategorie živnostníka či boháče, mohl vyměnit svých původních 300 Kčs za 60 Kčs nových. Vyvolené osoby z řad stranických funkcionářů, důstojníků armády a milicionářů mohly údajně v tomto poměru vyměnit i více. Největší množství peněz v hotovosti bylo ale vyměněno v poměru 1:50, za každých 100 starých Kčs příjemce dostal 2 nové Kčs. Stejně tak hotovost v pokladnách podniků a jiných organizací byla směněna v poměru 1:50. Živnostníci tak přišli o svůj provozní kapitál a v podstatě díky tomu byli předurčeni ke krachu.

Peníze uložené na vkladních knížkách byly měněny odstupňovaně. U vkladu do 5 tisíc Kčs byl použit poměr 1:5, u vkladu od 5 tisíc do 10 tisíc pak poměr 1:6,25. Vklady vyšší než 10 tisíc pak v poměru 1:75. Dluhy u peněžních ústavů byly přepočteny poměrem 1:5. Vklady se znehodnotily, ale dluhy zůstaly a musely být spláceny i nadále.

Pokračování článku najdete na serveru Investujeme.cz