Investiční psychologie: Za úspěchy můžu já, za neúspěchy náhoda a smůla! – 1. díl
|

Investiční psychologie: Za úspěchy můžu já, za neúspěchy náhoda a smůla! – 1. díl

Behaviorální předsudek sebepřisuzování lze definovat jako přirozenou lidskou tendenci přisuzovat vlastní úspěchy svým znalostem či schopnostem a vlastní neúspěchy nešťastné náhodě a dalším nepříznivým vlivům, nikdy ne chybám ve vlastních rozhodnutích.

Psychologie Investování Úspěch
Behavioral Finance and Wealth Management

Michael Pompian ve své knize Behavioral Finance and Wealth Management: How to Build Optimal Portfolios That Account for Investor Biases definuje předsudek sebepřisuzování následovně:

Předsudek sebepřisuzování poukazuje na lidskou tendenci připisovat své úspěchy vrozeným aspektům jako talent nebo předvídavost a připisovat své neúspěchy vnějším vlivům jako nešťastná náhoda.

Zejména studenti jsou v této oblasti velkými experty. Když u zkoušky uspějí, zdůvodňují to svojí inteligencí a pracovitostí, i když se vůbec neučili, a naopak, pokud je zkoušející vyhodí, zdůvodňují to tím, že jim nesedla otázka, že byl na ně přednášející zasedlý nebo že prostě měli smůlu, a to i přesto, že se pořádně neučili.

Předsudek sebepřisuzování je kognitivní fenomén, kvůli kterému lidé své neúspěchy připisují situačním faktorům a své úspěchy dispozičním faktorům.

Výzkumníci ukázali, že pokud lidé plánují uspět, pak budou výsledky v souladu s tímto záměrem – úspěchy – vnímány jako výsledek jednání dosáhnout toho, co původně zamýšleli. Jednotlivci si poté přirozeně budou přisuzovat více zásluh za své úspěchy než za své nezdary vzhledem k tomu, že plánují uspět spíše než selhat. Někteří tvrdí, že potřeba udržovat si hrdost a sebeúctu přímo ovlivňuje přisuzování výsledků daného úkolu nebo činnosti, protože lidé budou sami sebe psychologicky bránit s tím, jak se snaží svým neúspěchům porozumět.

Pompian uvádí několik důsledků investičního chování, které je předsudkem sebepřisuzování ovlivněno.

Investoři postiženi tímto předsudkem se mohou po období úspěšného investování (například jedno čtvrtletí nebo jeden rok) domnívat, že jejich investiční úspěch je způsoben jejich investorskou bystrostí spíše než faktory mimo jejich kontrolu. Toto chování může vést v přijímání příliš velkého rizika s tím, jak se jejich chování stává stále více sebevědomější. Investoři trpící předsudkem sebepřisuzování často obchodují o mnoho více, než by bylo zdrávo. Investoři se domnívají, že úspěšné investování (obchodování) je připisováno jejich schopnostem spíše než štěstí, začnou obchodovat příliš mnoho, i když bylo prokázáno, že je to pro jejich bohatství nebezpečné.

Větší sebevědomí a větší riziko

Pokud si investoři vlastní úspěch sami sobě naivně přisoudí, jejich sebevědomí logicky poroste.

Předsudek sebepřisuzování investory vede k tomu, že slyší to, co slyšet chtějí. To znamená, že pokud jsou investorům poskytnuty informace, které jejich rozhodnutí o dané investici potvrzují, budou tuto "brilantnost" přisuzovat sami sobě. To může mít za následek nákup nebo držení investice, které by se měli pokud možno vyhnout.

Právě na tzv. investičních seminářích se naivní začínající investoři většinou dozvědí pouze to, co chtějí slyšet: "Ano, pokud budete úspěšní, můžete zbohatnout velice rychle. Vždy si však musíte dávat pozor na nepřiměřené investiční riziko." Tito lidé samozřejmě slyší pouze A, ale to závažné a důležité B často ani nezaregistrují, v horším případě ignorují: "Ve využití takové šance mi nic nemůže zabránit," pomyslí si leckterý investor.

Předsudek sebepřisuzování může způsobit držení nedostatečně diverzifikovaných portfolií.

"Proč bych se měl trápit nějakou diverzifikací? Mým třem akciím se od nákupu (tři měsíce zpátky) skvěle daří. Proč bych ještě další přikupoval? Při dalším akciovém výběru už nemusím mít takové štěstí." Podobné uvažování je další smutnou ironií, která dokládá to, že si mnoho naivních spekulantů finanční trhy skutečně plete s hracími automaty. Často je něco jako fundamenty vůbec nezajímá! Hlavně rychle zbohatnout a koupit si nové Ferrari!