Čtyřicet let nekrytých peněz. Dožijí se příštího výročí?
|

Čtyřicet let nekrytých peněz. Dožijí se příštího výročí?

Už 40 let žijeme ve světě čistě papírových peněz – 15. srpna 1971 zrušil prezident Nixon vazbu dolaru na zlato. Trhy výročí slaví po svém – novými rekordy v ceně zlata. Titulní stránky novin se plní zprávami o tom, jak střadatelé vybírají peníze ze slamníku a nakupují zlaté cihličky. Vrátíme se ke zlatému standardu?

Inflace Zlato Měny
Euro a dolar - ilustrační foto

Čeká nás návrat zlatého standardu?

Prodejci investičního zlata rádi argumentují historií, ovšem ani v období před rokem 1971 peníze plně kryté nebyly. Poválečný měnový systém – nazvaný brettonwoodský podle amerického letoviska, kde byl v roce 1944 dojednán – byl ve skutečnosti jen jedním z mnoha neúspěšných státních zásahů v oblasti peněz.

Jeden dolar vládne všem, jeden jim všem káže

Jeho podstata byla jednoduchá – světové měny měly fixní kurz k dolaru, dolar zase fixní kurz ke zlatu. Vazba peněz na komoditu tedy byla velmi nepřímá. Dolar nebyl směnitelný za zlato pro Američany, ale pouze pro zahraniční vlády či centrální banky. Systém bývá popisován také jako obrácená pyramida – na rezervách kovu stála zásoba dolarů, na rezervě dolarů zase ostatní světové měny.

V podstatě šlo o kartelovou dohodu fixující cenu zlata na 35 dolarech za unci a zároveň kurzy měn. Jenže kartelové dohody mají sklon k nestabilitě a brettonwoodský systém nebyl výjimkou.

Díky výsadnímu postavení dolaru a velkým zlatým rezervám mohly USA dlouho provádět inflační politiku, tedy zvyšovat množství dolarů v oběhu. V důsledku toho byl ale dolar stále více nadhodnocený – skutečná hodnota naředěné měny neodpovídala fixovaným kurzům. To vedlo k sílícímu odlivu zlata z USA.

Nakonec vláda směnitelnost dolaru zcela zrušila, měny ztratily poslední zbytek vazby na drahý kov a svět postupně přešel na volně plovoucí měnové kurzy.

Výrobci inflace nebudou bez práce

Bude krytí peněz zlatem obnoveno nyní, pod tlakem finanční krize? Pochopitelně k tomu není politická vůle, možnosti provádět inflaci se nechce vzdát žádná vláda – a ekonomové vždy rádi dodají argumenty, proč musí být měna "flexibilní" (podle převládající teorie musí množství peněz růst s množstvím zboží a zvýšením nabídky peněz je možné dokonce "stimulovat" hospodářský růst). Jakékoli "nové Bretton Woods" by patrně bylo podobný hybrid jako poválečný systém, od počátku odsouzený k nestabilitě.

Takový systém by navíc neřešil hlavní problém současných financí, kterým není kolísání měnových kurzů ani nerovnováhy v mezinárodním obchodě, ale morální hazard. Dokud se banky mohou spolehnout, že v případě potíží je vždy někdo zachrání, mají výrazně menší motivaci chovat se obezřetně. Problém nevyřeší stále nové státní zásahy do systému, právě naopak, je třeba je minimalizovat.

Současné problémy předlužených států ale ještě nutně nemusí vést k úprku od dolaru a eura a k jejich naprostému zhroucení. I přechod na alternativní měny, ať už kryté drahými kovy, nebo jinými aktivy, má svoje náklady, takže do určité míry lidé tolerují i inflační měnu.

Připravte se na pád dolaru: 9 nových bezpečných přístavů