Stát může na krizi bank vydělat. Příkladem je Norsko
|

Stát může na krizi bank vydělat. Příkladem je Norsko

Finanční krize v Norsku měla poněkud jiný průběh než ta švédská, ekonomické podmínky byly odlišné. Norská ekonomika zaznamenala kvůli navázání země na ropu propad dříve než její skandinávští sousedé. Důvody finanční krize byly podobné, ale na ekonomiku neměla tak výrazný vliv. Některé problémy v zemi však přetrvávaly déle.

Krize Evropské banky Norsko
Norsko - ilustrační foto

Norsko, na rozdíl od svých dvou sousedů, začalo pociťovat problémy poměrně brzy, už ve druhé polovině 80. let, což bylo způsobeno poklesem ceny ropy v roce 1986. Jelikož jde o poměrně důležitý zdroj příjmů země, projevil se ekonomickým poklesem hned v následujícím roce, ale na rozdíl od Švédska se v zemi nekonal záporný růst ekonomiky, a to ani v 90. letech, kdy ekonomiky Švédska a Finska upadly do recese, přičemž ani nezaměstnanost v zemi nebyla tak vysoká jako v dalších skandinávských zemích.

I přes určité odlišnosti byly příčiny finanční krize ve skandinávských zemích prakticky stejné. Deregulace a liberalizace finančního sektoru přinesla na trhy několik změn, které se v konečném důsledku projevily jak ve finančním sektoru, tak v ekonomice dost negativně. I v Norsku byl finanční sektor na začátku 80. let poměrně výrazně regulován, zejména v oblasti úvěrů a úrokových sazeb. Společně s daňovou politikou to vedlo k velmi nízkým, respektive záporným reálným úrokovým sazbám, což vedlo ke zvýšenému zájmu o zadlužování. Regulace nefungovala, jak by měla, docházelo k postupnému rozšíření šedého trhu. Jelikož i v ostatních zemích bylo v tom čase poměrně v módě přistupovat k deregulaci a liberalizaci trhu, nezůstalo mimo ani Norsko.

Deregulujme!

Deregulace v první polovině 80. let měla v ekonomice, která již předtím zaznamenávala poměrně rychlý růst (v souladu s ostatním světem), na svědomí výrazný růst v bankovních půjčkách. Banky se předháněly v půjčování peněz, zákazníci se předháněli v půjčování na úkor investic a spoření. Zejména na realitním trhu se nafukovala velká bublina a společně s tím a poměrně vágním přístupem ze strany regulátora začalo vzmáhání se morálního hazardu. Banky všemožnými způsoby zvyšovaly svůj kapitál, regulátor přišel pouze s tím, že v roce 1986 a 1987 nechal vzniknout novou dohledovou agenturu, která nic neřešila.

V Norsku byl podobně jako ve Švédsku vývoj prakticky neudržitelný a muselo dojít k pádu systému. Spouštěcím mechanismem pro ekonomiku byl zmiňovaný pokles ceny ropy v roce 1986. Norská koruna kvůli této události (společně se spekulanty, jejichž útoky na měny začaly ve velkém) výrazně propadla. Země reagovala utažením měnové politiky a inflace zaznamenala hned v následujícím roce výrazný pokles, lidé a firmy si přestaly půjčovat peníze nebo své úvěry nespláceli a banky se začaly dostávat do problémů.

Krize a její průběh

Na rozdíl od Švédska se krize v Norsku zpočátku týkala pouze několika menších bank. První bankou, která se dostala do problémů a vyhlásila platební neschopnost, byla středně velká Sunnmørsbanken v roce 1988. Krátce po ní se dostalo do problémů několik dalších menších bank a spořitelen (zejména na severu a západu země, regionech nejvíce postižených ekonomickými problémy). Tento trend se dále stupňoval také v roce 1989.

Situace však stále nebyla tak zlá, aby ji nemohly vyřešit dva garanční fondy pro komerční banky a spořitelny. Tyto společnosti poskytly bankám pomoc a další fází v záchranném procesu byly fúze a akvizice menších bank ze strany těch větších a stále funkčních. V neposlední řadě pomohla i centrální banka, která poskytla některým bankám finanční pomoc.

Švédsko bankovní krizi překonalo i díky politické jednotě
Ekonomická krize, finanční krize, bankovní krize, kreditní krize. V současnosti často skloňovaná kombinace slov a v historii poměrně častá událost. Úspěšné řešení podobných krizí ovšem již tak běžné není. Nejlepším příkladem úspěšného zdolávání problémů finančního sektoru jsou skandinávské země, nejhorším pak Japonsko. Věnujme se těm úspěšným a začněme Švédskem.

Na konci roku 1990 však bylo jasné, že garanční fondy nemají dost prostředků pro záchranu krachujících bank. Vláda na začátku následujícího roku založila vládní garanční fond (Government Bank Insurance Fund – GBIF) s kapitálem 5 miliard norských korun. Tento fond byl nezávislou společností podporovanou centrální bankou mající na starosti finančně podporovat dva původní garanční fondy. V tom samém roce pak byla poskytnuta pomoc dalším osmi menším bankám.

Vláda také dostala pravomoc prakticky vyvlastnit akcionáře (bez náhrady), pokud banka přišla o kapitál, a stát se tak jediným majitelem. Tímto způsobem stát předcházel tomu, aby dával jakékoli prostředky bance předtím, než její ztráty zaplatili akcionáři.

Krach velkých bank

Na podzim 1991 začala vlna krachů největších norských bank. Nejprve přišly o své akcie majitelé druhé a třetí největší banky (Christiania Bank a) Fokus Bank, jejichž akcionářem se stal prostřednictvím GBIF stát. Další na řadě byla největší banka v zemi (Den norske Bank). V roce 1992 tak stát vlastnil tři největší banky v zemi. Celkově se do problémů dostalo 13 bank, které reprezentovaly 95 % bankovního sektoru v zemi (z toho 85 % tvořily právě tři největší banky).

Je jasné, že vláda Norska reagovala v momentu, kdy se z krize menších bank stala systémová krize, poměrně rychle a nekompromisně. Založení vládního garančního fondu vyvlastňování původních akcionářů se ukázalo jako poměrně efektivní řešení. Norsko tak na rozdíl od svých sousedů nepřikročilo k zakládání "špatných bank", které přebraly všechna špatná aktiva problematických bank a byly nezávislé na vládě.

Vláda rovněž nepřišla s žádnými neomezenými garancemi pro banky, aby stabilizovala systém, i když vydala prohlášení o určitých opatřeních na udržení důvěry v bankovní systém (a stejně tak centrální banka ohledně likvidity v systému). K žádným slibům a ujištěním nedošlo. Rovněž se probíraly možnosti pomoci od zahraničních bank, ale i tato možnost nakonec padla.

Norsko na krizi vydělalo

I když ne všichni s tímto způsobem řešení špatné situace na bankovním trhu souhlasili (zejména s postihováním akcionářů bank), byl úspěšný. Již v roce 1993 byla finanční krize zažehnána. Stát své podíly v bankách nakonec velmi úspěšně rozprodal. Nejprve umístil v roce 1995 akcie Fokus Bank na burzu, a banku později koupila Danske Bank. Christiania Bank byla prodávána postupně a nakonec se spojila se skupinou Nordea. Podobně se stát zbavoval akcií Den norske Bank, která se spojila s Union Bank of Norway.

Pozoruhodné je, že i když byly možná náklady na řešení krize v daných letech nemalé (ale stále jedny z nejmenších ze zemí postižených krizí), daňoví poplatníci jí nebyly prakticky vůbec zasaženi. Růst cen akcií na burze totiž v konečném důsledku umožnil státu na prodeji akcií zestátněných bank vydělat, čisté náklady na krizi tak byly podle některých zdrojů prakticky záporné.

Kompletní článek najdete na serveru Investujeme.cz

Jak zachraňovat evropské banky, když bailouty nefungují? 7 jasných kroků
Mnoha lidem na americkém trhu leží v žaludku, protože překročil hranici mezi byznysem a médii a nebojí se o praktikách tržních žraloků mluvit nahlas. Henry Blodget analyzoval internetovou bublinu, když byl zaměstnancem CIBC Oppenheimer, působil také v Merrill Lynch. Bailout španělských bank komentuje jasně: "Nebude fungovat!" Jak by se podle něj měli zachovat ti, kdo chtějí zachraňovat (nejen) evropské banky?