Vrchol idiotství, že už neplatí zlatý standard
|

Vrchol idiotství, že už neplatí zlatý standard

V 60. letech minulého století obhajoval ekonom Robert Triffin názor, že má globální peněžní systém založený na jedné rezervní měně zásadní vadu. Jednoduše řečeno, poptávka po rezervách v praxi vyvolává deficit běžného účtu obchodní bilance u emitující země. Nejzvláštnější na "Triffinově dilematu" je to, že lidé tato slova berou vážně ještě po půlstoletí.

Americký dolar Měny Zlatý standard
Zlato

Jak je to s deficitem běžného účtu a zlatým standardem?

V posledních 150 letech některé země aplikovaly systém zlatého standardu, který využívá jako rezervní aktivum určitou měnu. V praxi to neznamená držet hotovost v rezervní měně, ale většinou vládní dluhopisy v ní denominované. Před rokem 1914 šlo většinou o britské státní dluhopisy, po roce 1944 je nahradily americké.

Vybrané státní dluhopisy držely jako rezervní aktivum již banky využívající zlatý standard od počátku 18. století. Nezáleželo na tom, zda držely domácí, nebo zahraniční dluhopis, klíčové bylo, zda byl vázaný na zlato.

Přibližme si situaci na příkladu: Pokud emitent měny (většinou centrální banka) chce držet britské vládní bondy jako rezervní aktivum, pak je musí v určitém okamžiku nakoupit. Podobně jako soukromý investor – nakoupíte dluhopisy, a teprve pak je vlastníte.

Způsobí to deficit běžného účtu? Ne. Ten odráží import a export kapitálu, v jiném pojetí pak rozdíl mezi domácími úsporami a investicemi.

Pokračujme s vysvětlením na našem příkladu: Míra úspor (tvorba finančního kapitálu) v Británii je 10 % HDP, z toho jsou 4 procentní body využity doma a 6 putuje do zahraničních investic. Británie tak hospodaří s přebytkem běžného účtu 6 % HDP, což byl příklad éry před rokem 1914, kdy byla britská libra hlavní rezervní měnou.

Účet čistých finančních a ostatních aktiv (především bondů) britských investorů dosahoval 6 % HDP. Hrubé počty mohly být například: nákupy zahraničních aktiv 10 % a prodeje 4 % HDP. Některé z těchto prodejů britských aktiv mohly mít na svědomí zahraniční centrální banky svými nákupy dluhopisů.

Chyba ve znaménku

Něco podobného se dělo v USA. Zatímco Robert Triffin bědoval nad údajně nevyhnutelným a destruktivním deficitem běžného účtu USA, Amerika de facto dlouhodobě hospodařila s přebytky. Triffin se zmýlil ve znaménku. Když končil brettonwoodský systém v roce 1971, USA od roku 1960 vykazovaly každoročně přebytky běžného účtu. Přesto zástupy vážených ekonomů již 50 let mluví o tom, jak se brettonwoodský systém rozpadl kvůli deficitu běžného účtu způsobenému Triffinovým dilematem.

Problém "brettonwoodu" neměl co dělat s rezervními měnami nebo platební bilancí USA, ale se skutečností, že USA systém zlatého standardu nedodržovaly dost náležitě, aby zachovaly hodnotu dolaru na vyhlášené paritě 35 USD za unci.

Razily sice politiku zlatého standardu (dolar na 35 USD za unci), ale neodpovídal tomu jejich měnový systém. Chyběly automatické operace potřebné k udržení systému, podobné jako u currency boardu.

Místo toho měly USA keynesiánský systém cílování úrokové míry. Hodnota dolaru přirozeně kolísala okolo parity se zlatem. Do roku 1971 USA nebyly agresivní v diskreční domácí monetární politice, dolar neudržely na uzdě ani těžkopádnými opatřeními typu kapitálových kontrol nebo londýnského zlatého fondu (London Gold Pool – šlo o sdružení zlatých rezerv skupiny 8 centrálních bank - USA a 7 evropských zemí -, které se dohodly na spolupráci při zachování brettonwoodského systému s pevnou úrokovou sazbou směnitelných měn a cenou zlata 35 USD za trojskou unci na trhu se zlatem v Londýně - pozn. red.).

Za vším je tištění peněz, ne nefuknční brettonwood

William Martin, který byl guvernérem Fedu od roku 1951, byl v únoru 1970 nahrazen Arthurem Burnsem. Burns byl povolán Richardem Nixonem, aby řešil menší recesi USA uvolněním měnové politiky (levnými penězi).

Burns a spol. rozhodli, že by pro řešení recese měl nominální HDP růst 9% tempem (přesně to samé cílování nominálního HDP, které získává popularitu i mezi současným keynesiány). 9% růstu mělo být dosaženo procesem tištění peněz, který Burns nastartoval, a snížením cíle úrokových sazeb.

Levné peníze byly neslučitelné s politikou udržení hodnoty dolaru na brettonwoodské paritě 35 USD za unci. 15. srpna 1971 vyřešil Nixon konflikt opuštěním politiky zlatého standardu, a tak začala éra floatingu amerického dolaru.

Nejdříve se počítalo jen s dočasným opuštěním brettonwoodu. Burns, Nixon a další totiž ve skutečnosti nechápali, že tištění peněz a zlatý standard nepasují dohromady. Nechápal to ani nikdo jiný, včetně Roberta Triffina.

Hlavní důvod, proč dnes nežijeme v měnovém systému se zlatým standardem, proto není, že nefungoval, nebo že by byl peněžní systém pohyblivých kurzů papírových měn lepší. Brettonwood nebyl zrušen z racionálních důvodů, šlo jen o přirozený důsledek mysl zatemňující idiocie.

Co by znamenal zlatý standard pro globální ekonomiku?
Zlatý standard se pomalu dostává zpět do povědomí analytiků, investorů a dalších jako jedna z variant budoucího vývoje globálního ekonomického systému. To je dobře.

Doug Casey: Žijeme uprostřed největší bubliny historie. V oku hurikánu, chcete-li!
Oživení od roku 2008 je pouhá iluze vytvářená centrálními bankami, které zakrývají insolvenci řady vyspělých států. Podle Douga Caseyho, známého ekonoma, investora a zastánce volného trhu, je světová ekonomika doslova v oku hurikánu, tištění peněz nakonec povede k rychlému růstu inflace, jakmile se banky nacpané penězi z bank centrálních rozhodnou více půjčovat do reálné ekonomiky.

Zdroj: Forbes