Varování před českými volbami: Evropu čeká bahnění se kupředu, nebo velký třesk. Extremisté si získávají pozornost (John Kay, Financial Times)

Varování před českými volbami: Evropu čeká bahnění se kupředu, nebo velký třesk. Extremisté si získávají pozornost (John Kay, Financial Times)

| Roman Chlupatý

Evropským politikům chybějí nové myšlenky a představa o směrování kontinentu, hospodářská krize to jen potvrdila. O to více hrozí, že se kvůli současným turbulencím dostanou k moci lidé nabízející zjednodušená a falešná řešení. Pokud se tato hrozba naplní, můžeme se dočkat rozpadu společenské smlouvy, tedy nebezpečného štěpení společnosti, varuje jeden z nejuznávanějších britských ekonomů a komentátor Financial Times John Kay.

Od začátku krize hýbe společností ekonomika a vše s ní spojené. Ovládla veřejnou debatu, rozhoduje volby. Bude tomu tak i nadále, nebo ji může něco vyvážit, případně trumfnout?

Zdá se, že je teď všechno do značné míry o ekonomice. Když se ale zaměříme na to, o co se opírají mnozí blázniví politici, zjistíme, že jde takřka bez výjimky o věci, které s ekonomikou nemají mnoho společného. Například nacionalismus je nástrojem, který tradičně slouží ke zneužití nespokojenosti lidí s hospodářskou situací. Jde o postup, který se opakuje. Nyní se to může dost dobře stát i v Evropě, jen si vezměte různé extremistické strany vystupující proti imigrantům. I ve Skotsku, odkud pocházím, máme svým způsobem nacionalistickou vládu, která je ale celkem mírná; většinou jsou nacionalisté o poznání méně shovívaví.

Čekáte, že se nacionalistické a podobné strany vrátí na okraj zájmu voličů, až se ekonomika rozjede? Nebo se kvůli krizi stanou součástí normálu?

Vrátí se na okraj, až demokratičtí politici najdou důvěryhodnější příběh, s nímž se jim podaří získat důvěru voličů. Součástí tohoto příběhu bude muset být přijatelný a srozumitelný model regulované tržní ekonomiky. Post-socialismus přinesl základní pochybení, kterým bylo a je to, že jsou levicové strany vyprázdněné. Levice jen opakuje, že akceptuje tržní ekonomiku, ale že se jí moc nelíbí. Z nějakého zvláštního důvodu se ale zdá, že konec socialismu připravil o argumenty i tradiční konzervativní strany.

O tom, že i na pravé straně politického spektra zavládlo intelektuální vakuum, se v Evropě mluví jak v post-socialistických zemích, tak v tradičních demokraciích. Proč?

Konzervativní strany v zemích jako Spojené království byly do značné míry stvořeny jako anti-socialistické. Jakmile nepřítel zmizel, zjistilo se, že existují různé názorové proudy – liberální individualisté, sociální konzervativci, nacionalisté a další skupiny –, které byly součástí tradičních konzervativních stran. Najednou nemají nic společného. Pokud tomu dobře rozumím, něco podobného se děje i u vás v Česku – směsice liberálních individualistů a sociálních konzervativců na pravém křídle politického spektra spolu bojují.

V Česku i dalších zemích východní Evropy politici tápou a marně hledají identitu. Podle vás jsou na tom po kolapsu Sovětského svazu mnozí podobně i na Západě?

Ano, myslím si to. Najednou prostě chybí hrozba socialismu a Sovětského svazu, která do značné míry definovala politické struktury na Západě. Tato hrozba zmizela, takže se struktury na ní postavené chvějí v základech.

Hrozba společného nepřítele je využívána velice často. Je možné, že někteří lídři po této strategii opět sáhnou, začnou strašit třeba Čínou, a že výsledkem bude nová studená válka?

Politici toto často dělají, ano. Je potřeba vymyslet nepřítele, aby bylo možné nabídnout vůdce, kteří proti němu vytáhnou. Můžete stvořit buď vnitřního nepřítele, jako byli například Židé, nebo vnějšího nepřítele, jako třeba právě Číňany, Rusy a další. Něco podobného velice dobře popsal George Orwell v knize 1984.

  • 1
  • 2
reklama
reklama