Proti všem: Inspirace pro podnikatele od muže, který si v Kanadě plní sen

| Roman Chlupatý

Prodat led eskymákům? Stejně pravděpodobné je naučit Kanaďany milovat florbal. Vyznavači tvrdých sportů a ještě tvrdších střetů by si totiž měli jen stěží zvykat na hru, která vypadá jako odvar hokeje pro ty, kteří neumějí bruslit nebo se bojí bolesti. Přesto popularita florbalu v zemi javorového listu roste, což za měsíc potvrdí účast Kanady na devátém mistrovství světa žen. Na začátku dlouhé cesty byl přitom podnikatelský sen finského studenta Juhy Mikkoly, který může mnoha začínajícím byznysmenům posloužit jako inspirace.

V roce 2001 jste kvůli studiu přesídlil z Finska do Toronta. Krátce poté jste Kanaďany začal v rámci školního projektu učit florbal. Co o něm tehdy věděli?

Juha Mikkola
Juha Mikkola

Když jsem v roce 2002 spustil svůj projekt na University of Toronto, lidé neměli ponětí, o čem mluvím. Naštěstí se objevilo několik Evropanů, kteří florbal znali, což trochu pomohlo. I tak jsem ale musel dlouze přemlouvat přátele, aby se zapojili, a vysvětlovat jim, o co vlastně jde. To se časem změnilo. Sice stále netvrdím, že florbal zná většina Kanaďanů, ale díky tvrdé práci se nám ho povedlo docela zpopularizovat. Pokud budete nyní mluvit s mnohými učiteli nebo hokejisty, vedoucími hokejových kempů, určitě budou vědět, o čem je řeč. A to, že tyto z našeho pohledu klíčové skupiny florbal začínají brát vážně, že ho znají, nám dělá velkou radost.

Jak obtížné bylo přesvědčit Kanaďany – milovníky tvrdých her jako hokej nebo kanadský fotbal – o výhodách florbalu? Jak dlouho trvalo, než si k němu našli vztah?

Evropané jen těžko chápou, co pro Kanaďany znamená hokej. Jsem z Finska a tam mají lidé hokej rádi, ale v Kanadě jde o vztah na jiné úrovni; jde o součást národní kultury, která dělá Kanadu Kanadou. To jsme museli brát v potaz. Florbal jsme propagovali jako vhodný doplněk k hokeji, ne jako něco, co může hokeji konkurovat nebo ho nahradit. I proto jsme neměli problémy s tím, že florbal není kontaktní sport. Navíc jsme začínali s mladými hráči, školami, ne s dvaceti- nebo třicetiletými bývalými nebo aktivními hokejisty, kteří skutečně mívají s pochopením pravidel florbalu problémy. Školáci florbal brali a berou jako bezpečný, zábavný a finančně nenáročný sport, který pomáhá rozvíjet některé hokejové dovednosti. To nám pomáhá.

Na začátku všeho byla seminární práce z marketingu, nyní vás florbal živí. Jak obtížné bylo dostat se od původního záměru získat slušnou známku k udržitelnému byznysu?

Bylo to nesmírně obtížné, ale ani během oněch těžkých začátků bych neměnil. A to přesto, že jsem několik let měl jedno nebo dvě zaměstnání a florbal byl jen soukromým projektem dělaným ve volném čase. Nyní se již několik let mohu soustředit jen na něj. Toho jsem dosáhl díky tomu, že je celý projekt pro mě vášní, něčím, pro co jsem se nadchl, což v podnikání pomáhá. Stejně tak pomáhá i to, když vidíte, že ovlivňujete životy jiných lidí, a to jak svých spolupracovníků, tak hráčů, kteří si florbal užívají. I když je za námi velký kus práce, nejsme zdaleka u konce. Naším cílem je dostat florbalku do rukou každého kanadského studenta. Vím, že je to hudba vzdálené budoucnosti, ale je dobré, že tím směrem kráčíme a že si to užíváme.

Co bylo zatím nejtěžší?

Největší překážkou bylo – a místy stále ještě je – minimální povědomí o flrobalu v Kanadě. Neustále musíte opakovat základy a bojovat o zájem a přízeň. To je občas frustrující, protože na jednu stranu vidíte pokrok a úspěchy, ale na druhou na některých místech stačí změna klíčové kontaktní nebo rozhodující osoby, abyste se vrátili téměř na začátek. Podobné to bylo i ve Finsku, kde sami florbalisté museli dát svému sportu pevné základy, zpopularizovat ho, a teprve poté přišli sponzoři a široká podpora. Stejně tak to asi je i v našem případě.

I přes dosavadní úspěchy tak jde o neustálý boj. I proto, jakou radu můžete dát těm, kteří by uvažovali o podobném projektu, o podobné, dosud podnikatelsky neprobádané cestě?

Můj otec (někdejší úspěšný jezdec rally Hannu Mikkola – pozn. aut.) mi jednou řekl, že pokud se člověku podaří živit se něčím, co má rád, tak je ten nejšťastnější na světě. Nemusí totiž každý den chodit do práce s tím, že se mu nechce, s pocitem, že kdyby dělal něco jiného, bude mu lépe. To kolem sebe vidím každý den – mám spoustu přátel, kteří nejsou ve svém současném zaměstnání příliš spokojeni. Přitom mají výtečné nápady, které ale jen spřádají, nikdy se je nepokusí realizovat. Proto říkám – zkuste to, pracujte tak tvrdě, jak to jen jde, buďte pro svůj projekt zapálení a pokuste se najít lidi, kteří jsou stejně nadšení.

Jinými slovy, radíte lidem nebát se rizika, zkusit naplnit své sny.

Přesně tak. Neméně důležité je, aby se při prvních problémech nevzdávali. Mně například mnoho lidí říkalo, že je fajn, že to dělám, ale že se mi nikdy nepodaří florbal zpopularizovat; lehké plastové hokejky, žádný fyzický kontakt, to se prostě v Kanadě nechytí, tvrdili mi. Pro mě to byla extra motivace, ta snaha dokázat, že tomu tak není, že florbal v Kanadě má šanci. Začínajícím podnikatelům bych proto poradil, aby ke svým projektům přistupovali podobně.

reklama
reklama