Petr Robejšek: Globalizace zařadila zpátečku a hrozí velký třesk

Petr Robejšek: Globalizace zařadila zpátečku a hrozí velký třesk

| Roman Chlupatý

Schopnost dohodnout globálně uznávaná pravidla hry mizí, nedávná dohoda členů Světové obchodní organizace na Bali na tom nic nemění. Svět se rozpadne na centra moci, která spolu budou komunikovat a soupeřit. Právě tato centra by přitom mohla zabránit chaosu a následnému velkému třesku, který by absence globálně uznávaných standardů mohla způsobit, říká expert na mezinárodní ekonomiku a politiku Petr Robejšek.

Na Bali se podařilo uzavřít dohodu o další liberalizaci světového obchodu. Stále častěji ale snahy o globální dohody krachují. Mluví se proto o deglobalizaci. Souhlasíte?

Já o tom mluvím už několik let, jen tomu říkám fragmentace; jde o totéž. Dohoda z Bali tuto tezi nevyvrací. Tam totiž země BRICS, které mají stále větší problémy s přeměnou západního bohatství na něco, z čeho by měly prospěch, a které se proto musejí stále více spoléhat na vnitřní trh – mám na mysli zejména Indii –, byly nuceny ustoupit. Musely udělat něco, co se hlavně Indii, která je podle mě nejdůležitějším hráčem v dosaženém kompromisu, nakonec vymstí.

Kompromisem myslíte ústupek v oblasti subvencovaných cen potravin?

Přesně tak. Indie se jich víceméně vzdala, což je podle mě rozbuška. V zemi, kde je tolik chudých lidí, která je do značné míry závislá na zemědělství, to bude velký problém. Dohoda z Bali – a tím se vracím k první otázce – tak podle mě byla pro BRICS, vedené v tomto případě Indií, jen z nouze ctnost. Ve skutečnosti nejde o řešení, které přežije, které bude implementováno. Něco bylo sice podepsáno, ale to přece známe – mnoho smluv je podepsaných, ale pak se o ně nikdo nestará, případně stará, ale mnohem méně, než by se mělo. Právě tak to podle mě dopadne i v případě Bali. Čím více se přitom bude tlačit opačným směrem – na to, aby byla tato dohoda naplňována –, tím hůře pro ty, kteří prohráli, respektive kteří museli ustoupit, což jsou podle mě země bývalého třetího světa.

Zmiňujete Indii, která už shodou okolností letos čelila několika menším krizím. Která další země z často vzývaného uskupení BRICS se podle vás pohybuje na hraně?

Myslím si, že něco podobného platí o Brazílii. Sen, že bude rychle rostoucí ekonomikou, se pomalu rozpadá, takže je stejně jako Indie nucena k ústupkům. Dva nejdůležitější hráči, kteří blokovali a mohli blokovat dosažení dohody o globálním obchodu, už neměli sílu a udělali něco, co se jim nakonec nevyplatí.

Jinými slovy, jsou tu silné země, které globální dohody vědomě a bez postihu porušují, třeba Čína, a slabší, ačkoli významní hráči, kteří by na jejich naplňování mohli doplatit.

A právě to potvrzuje onu v úvodu zmíněnou fragmentaci nebo deglobalizaci. Je stále těžší se domluvit. Roli v tom hraje vědomí, že se situace vlastně všech zúčastněných zhoršuje nebo vyostřuje. Čím více je navíc těch, kteří se podílejí na nějakém rozhodnutí nebo smlouvě, která má být naplněna nějakým skutečným obsahem, tím je nutnější dělat ústupky. To, že toho současní hráči nejsou schopni, je odrazem komplikovanosti a komplexnosti situace. Schopnost dosahovat dohody na globální úrovni se v poslední době vytrácí.

Ponese se tedy budoucnost ve znamení regionů a regionálních dohod než tolik diskutovaných globálních úmluv, obecněji řečeno snah o celosvětový řád?

Podle mě to bude takový mix. Na jedné straně to bude o regionech, větších i menších. Půjde například o region euroasijský, na jedné straně s Ruskem, na druhé s Německem. Přitom prostor, ve kterém operuje Německo, je stále Evropská unie, která má své zájmy, například zónu volného obchodu se Spojenými státy, o které se hodně mluví. Budeme tak mít takovou roztříštěnou, atomizovanou mapu s většími nebo menšími fleky, tedy regiony. Svým způsobem nepůjde o nic jiného, než na co jsme celou dobu zvyklí. To pozadí, na kterém se vše bude odehrávat, ale bude mnohem ostřejší. Najednou se totiž kladou otázky, které jsme slýchali jen výjimečně, třeba do jaké míry je růst stále udržitelný.

Co konkrétně vás v této souvislosti napadá? Jaké otázky jsou podle vás klíčové?

Můžeme růst tolik, abychom stabilizovali společnosti, i ty vyspělé? Podle mě ne. Přitom právě toto je základní otázka, respektive otázky: Jak růst? Za jakou cenu a s jakými riziky růst? Je vůbec potřebný růst možný? A pokud ne, co máme dělat?

Ještě jedna důležitá otázka: Řekněme, že se svět rozpadne na regiony. Tok zboží, financí a lidí to nezastaví. Nehrozí, že při absenci pravidel nastane chaos a po něm velký třesk?

Myslím si, že smírnějším řešením, které se většina hráčů pokusí prosadit, budou bilaterality mezi silnými. To mohou být i silné firmy. A samozřejmě silné státy, které kolem sebe mají spojence, možná nohsledy. Ty se budou snažit najít si uprostřed toho všeobecného chaosu nějaké pevné články. To může být vztaženo na určitou branži, dobu nebo region. Tak by se mohlo zabránit nějakému velkému třesku. Těch jsme měli v posledních letech až příliš, takže mám pocit, že jsou všichni vyléčeni a snaží se ze všech sil se jim vyhnout. Pokud však nedojde k vytvoření opěrných bodů, sloupů (dočasné) stability, velký třesk reálně hrozí.

reklama
reklama