Radil Obamovi a dnes tvrdí: Evropa má demokracie až příliš (Parag Khanna)

Radil Obamovi a dnes tvrdí: Evropa má demokracie až příliš (Parag Khanna)

| Roman Chlupatý

Ekonomiku a politiku nejde oddělit, unie zemí musí mít vždy solidní hospodářské i politické základy. To je podle jednoho z nejuznávanějších expertů na mezinárodní vztahy Paraga Khanny lekce ze stále probíhající evropské krize. Jak dále muž, který radil i prezidentu Obamovi, připomíná, podobně jako Evropa se začínají propojovat další regiony. Je to tedy právě regionalizace, ne tak často diskutovaná globalizace, co by investoři měli sledovat.

Situace v Evropě se trochu zklidnila. Mnozí experti přesto nadále spekulují o odchodu Řecka z eurozóny, Británie z EU, obecněji tedy o krizi integračního procesu. Jak to vidíte vy?

Nemyslím si, že se eurozóna nebo Evropská unie rozpadnou. Nejde oddělit jednou smíchaná vajíčka. Podle mě Evropa opakovaně dokazuje, že se umí z krize poučit, a věřím, že se poučí i z této. Zachová si, respektive prohloubí hospodářskou a monetární jednotu. Fiskální unie a Evropská centrální banka posílí, pro Evropu tedy nakonec bude i tato krize svým způsobem prospěšná. V praxi to bude znamenat, že do eurozóny vstoupí další země, a že se objeví smysluplný fiskální pakt. Mnohá pravidla, jako například tříprocentní limit na deficity státních rozpočtů, již Evropa měla. Krize konečně umožní si tato pravidla také vynucovat.

S tím je ale spojeno hodně emocí. Dosud Evropa připomínala debatní klub, kde měl každý hlas svoji váhu, během krize se ale vyprofilovalo několik zemí, které jasně udávají tón.

Máte pravdu. Namísto sedmadvaceti subjektů, které rozhodují, jsou tu najednou čtyři. Ale podle mě je to tak dobře, mně to nevadí. Demokracie není vždy to nejlepší, ne vždy vám zajistí cestu kupředu. Například nutnost zajistit sedmadvacet hlasů pro věc, která by měla být jasná, která se opírá o zdravý rozum, rozhodně není symbolem pokroku. Demokracie prostě podle mě neznamená vždy pokrok, často vás totiž může zpomalit při tom, když se snažíte dělat zásadní, historická rozhodnutí.

Znamená to, že vás v souvislosti s EU často diskutovaný demokratický deficit nevzrušuje?

Nikdy mě nevzrušoval. V Evropě je totiž demokracie na několika úrovních. Máte Evropský parlament, evropské politické strany, demokratické procedury v rámci Evropské rady a vnitrostátní struktury, které prostřednictvím národních parlamentů a stran může ovlivnit každý občan. V Evropě tedy existuje mnoho demokratických mechanismů, jde jen o to jich naplno využít. Souhlasím s Andrewem Moravchikem, profesorem z amerického Princetonu, který už hodně dlouho tvrdí, že má Evropa demokracie dost, vlastně až příliš. Pokud to lidé ignorují, je to problém komunikace, ne demokracie jako takové.

Toho, že by evropský integrační proces nějak zásadně pokřivil základní demokratické principy, na nichž Evropa staví, se tedy nebojíte?

Demokracie dovedla Evropu tam, kde je, takže nebyla na té pomyslné cestě zapomenuta. Byly to skrz naskrz demokratické vlády, které stvořily Evropu takovou, jakou ji dnes známe. Při tom používaly základní demokratické principy, jako jsou například standardní vyjednávací mechanismy. Strašák demokratického deficitu tedy souvisí s neschopností politiků tyto věci pořádně komunikovat, vysvětlit veřejnosti. Je to prostě špatné PR, nikoli reálná hrozba.

To může být svým způsobem lekce, kterou si ze současné krize vezme Evropa. Jaké ponaučení by si podle vás měl z eurokrize vzít svět, další regiony, kde se země přibližují?

Krize určitě potvrdila, jak bláhové je snažit se od sebe oddělit ekonomiku a politiku. Je hloupé předstírat, že pracujte na obojím, ale pracovat jen na jednom nebo druhém. Ekonomiku a politiku prostě nejde oddělit, přistupovat k nim, jako by k sobě nepatřily. To je díky eurokrizi jasné. Je jasné, že je potřeba zároveň budovat politickou a hospodářskou unii.

I proto podle vás bude integrace Evropy pokračovat, a stejně tak se budou postupně integrovat i další regiony v různých koutech světa. Co to bude v praxi znamenat?

Lidé budou mít díky tomu možnost být lépe propojeni. Víte, i když se vám například nelíbí Evropská unie, asi vám je bližší než Spojené národy. To jen potvrzuje, že na regionální úrovni přece jen existuje jistá míra vzájemnosti, která na globální úrovni chybí. Zároveň regionalizace nabízí mnohem větší možnosti přímé kontroly. Například hlas afrických zemí ve Spojených národech v podstatě není slyšet, ale v rámci Africké unie je jejich hlas mnohem silnější. Na regionální úrovni zkrátka existují kulturní specifika a jistá adaptabilita, což na mezinárodní úrovni nenajdete. Když navíc srovnáte regionální a globální spolupráci, zjistíte, že s tou regionální nejsou spojeny takřka žádné nevýhody.

Jinými slovy, je to právě regionalizace – ne globalizace –, o čem bychom měli mluvit a na co by se i firmy a investoři měli napříště zaměřit. Rozumím tomu správně?

Přesně tak. Paradoxní je, že regionalizace v mnoha současných analýzách chybí. Mluví se o jednotlivých státech – a pak se skočí až na globální úroveň, jakoby mezi tím nic nebylo. To je absurdní, už jen proto, že většina toho, co považujeme za globalizaci, je vlastně regionalizace. Většina evropského obchodu se například odehrává mezi evropskými zeměmi, ne mezi Evropou a Čínou nebo Amerikou. Stejně tak platí, že většina asijského obchodu probíhá mezi asijskými zeměmi. Mnoho lidí mluví o hegemonu takzvané G2, o Americe a Číně. Ale faktem je, že Čína nejvíce obchoduje s Asií.

reklama
reklama