Chudí budou stále, za každého krále

Chudí budou stále, za každého krále

| Jakub Kučera

Na verši z populární rockové opery Jesus Christ Superstar je mnoho pravdy. Zatím se lidstvu nepodařilo vymyslet společenský model, který by vymýtil chudobu. Nůžky mezi bohatými a chudými se naopak rozevírají, a to navzdory četným prohlášením politiků, že je s tím potřeba něco dělat. Donedávna tento fakt moc lidí ze židle nezvedal, po krizi se ale situace mění.

Chudoba, respektive sociální nerovnost, se stává velkým globálním tématem. Podle loňského průzkumu britské BBC roste počet lidí, kteří pociťují "ekonomickou neférovost". Zajímavé je, že se tento problém netýká pouze států, které v průběhu krize zchudly.

Přílišná nerovnost je pro ekonomiku zhoubná

Asijská rozvojová banka ve své zprávě o budoucím hospodářském růstu v Asii (Asian Development Outlook 2012: Confronting Rising Inequality in Asia) varuje, že se může vysoký stupeň nerovnosti mezi majetnými a nemajetnými negativně odrazit v ekonomice, protože sociální a politická stabilita patřily a patří ke "klíčovým ingrediencím asijského hospodářského růstu". Navíc "rostoucí nerovnost vede k populistickým a neefektivním opatřením, která opět stojí v cestě ekonomickému růstu". Tato charakteristika se týká i Číny, Indie a Indonésie, tří ekonomických tahounů oblasti, kteří krizí prošli víceméně bez problémů.

Asijská rozvojová banka se v tomto shoduje s postřehy asi nejznámějšího současného britského historika Nialla Fergusona. Ten ve své knize The War of The World (Válka světa) upozorňuje, že oproti rozšířenému přesvědčení nejen ekonomický propad, nýbrž i hospodářský boom často vede ke společenským otřesům. Pokud země rychle bohatne, lze pozorovat tendenci k větší společenské nerovnosti. Ti, kdo se v tomto procesu cítí znevýhodněni – ať právem, či jen domněle –, mohou pak ohrozit stabilitu celého systému.

Chudoba a společenská nerovnost by se jistě těšily menší pozornosti, kdyby se nestaly tématem vášnivých debat v USA. Tamní zájem o toto téma lze snadno pochopit. Z řady ukazatelů, které dokládají rozevírající se nůžky mezi bohatými a chudými Američany, uveďme jen dva nejvýmluvnější. Mezi roky 1999 a 2010 se mediánový příjem americké domácnosti propadl o 7 %, zatímco hospodářství zaznamenalo nárůst o více než pětinu.

Průměrní Američané chudnou, i když ekonomika roste

Politicky "výbušnější" údaje zveřejnil ve své eseji pro Foreign Affairs americký novinář George Parker, když napsal, že "v 70. letech minulého století vydělávali ředitelé firem čtyřicetkrát více než jejich nejhůře placení zaměstnanci". Nyní tento poměr dosahuje závratných 400 ku 1. Americká debata se ale nezaměřuje jen na hořekování nad vzniklou situací, řada ekonomů si klade otázku, zda právě nerovnost nestojí za finanční krizí, která vypukla před pěti lety.

Nejzajímavější teorie shrnul ve článku The Body of Evidence (volně přeloženo Skutková podstata) britský týdeník The Economist. Nejprve nastínil hypotézu Raghurama Rajana, autora knihy The Fault Lines (Body zlomu). Tento profesor Chicagské univerzity považuje chování amerických politiků za "převodovku" mezi nerovností a nedávnou krizí. Aby odstranili či alespoň zamaskovali klesající příjmy velké části obyvatelstva, přijali legislativu umožňující snadno se zadlužit. Zejména hypotéky se staly dostupné vrstvám, které o nich dříve nemohly ani snít. Krize nastala, když vyšlo najevo, že značná část poskytnutých hypoték nemůže být splacena.

Chudí dále chudnou. Proč?

Michael Kumhof a Romain Rancière, ekonomové Mezinárodního měnového fondu, přišli s podobným vysvětlením. Všimli si, že příjmová nerovnost vzrostla i v letech předcházejících Velké hospodářské krizi 30. let. V roce 1929 takřka čtvrtina veškerých amerických příjmů zamířila k pouhému 1 % výdělečně činného obyvatelstva. Podobný nepoměr opět nastal až v roce 2007.

"Převodovku" Kumhof a Rancière vysvětlují obecněji. V jejich modelu to jsou řadoví zaměstnanci, kteří se začnou zadlužovat, aby si udrželi stávající životní úroveň. Ke spuštění krize pak není zapotřebí žádné akce ze strany politiků.

Důkazy podporující tyto hypotézy zveřejnili Marianne Bertrand a Adair Morse, kolegové Rajana z Chicagské univerzity. Ve své studii se zaměřili na to, jak chování bohatých 20 % amerických domácností ovlivňuje výdaje chudších 80 %. Vyšlo jim, že pokud bohatí začnou více utrácet, chudí se přidají. Vysvětlení je prosté – méně majetní obyvatelé chtějí držet krok se svými bohatšími sousedy a začnou více utrácet za luxusní statky jako různé služby v domácnosti (uklízečka, au-pair) nebo kosmetické salóny. Pokud by příjmy horní pětiny rostly stejným tempem jako dolních čtyř pětin, chudší domácnosti by nezačaly utrácet nad své možnosti a oproti stávající situaci by značně ušetřily.

Srovnání jednotlivých amerických států odhalilo, že tam, kde horní pětina byla nejbohatší, dostávaly se chudší domácnosti častěji do finančních problémů. Autoři se také zaměřili na chování politiků, když analyzovali, jak kdo hlasoval o zákonech, které umožnily dostupnější hypotéky. Vyšlo jim, že zákonodárci reprezentující obvody s vyšší mírou příjmové nerovnosti byli náchylnější návrhy podporovat.

The Economist upozorňuje, že existují i hlasy, které zpochybňují silný kauzální vztah mezi nerovností a finančním krizemi. Michael Bordo a Christopher Meissner z Rutgers University, respektive University of California, nedávno zkoumali čtrnáct vyspělých ekonomik mezi lety 1920 a 2008. Zatímco se podařilo prokázat spojitost mezi nárůstem úvěrů a finančními krizemi, nenašli dostatek důkazů pro vztah nerovnosti a finanční krize. Vše nasvědčuje tomu, že příběh vylíčený Raghuramem Rajanem může vysvětlovat obě velké americké krize, ale jiné finanční kolapsy již jen v omezené míře.

reklama
reklama