Leoš Mareš: Držím se svýho kopyta, protože jsem v tom dobrej. Svět se ale řítí do průšvihu

Leoš Mareš: Držím se svýho kopyta, protože jsem v tom dobrej. Svět se ale řítí do průšvihu

| Petr Novotný

Žádný auto, žádná hotovost a dárky třikrát za rok – tak vypadá jedna z lekcí finanční gramotnosti nejpopulárnějšího českého moderátora staršímu synovi. Leoš Mareš se od spoření do prasátka postupně prokousal až k online investicím na měnovém trhu a do začínajících podnikatelských projektů. Peníze pro něj znamenají především možnost volby, i když jsou stále více virtuální. Celý svět se podle Mareše žene vstříc bezprecedentní situaci, a vůbec ne příjemné.

Mluvíme spolu krátce po českých prezidentských volbách. Dopadly tak, jak jste si přál?

Vysílám v rádiu v České republice, kde jsou tři miliony voličů Miloše Zemana a dva a půl milionu voličů Karla Schwarzenberga. A my je potřebujeme všechny (smích). Ale vážně, podle mě je nejdůležitější, aby se národ semknul a dělali jsme něco pořádného, nějaký pořádný výkon.

Kdy jste vydělal svoje první peníze?

Dostával jsem od rodičů pětikorunu týdně. Tehdy větší mince nebyly a já je dával do takového plastového prasátka, kam mince ani pořádně nešly protlačit a otevřít ho šlo jedině nožem – rozříznout mu břicho –, takže nešlo tajně vybírat. Spořil jsem tím pádem skoro osm let. Když jsem prasátko otevřel, tak tam bylo, co si pamatuji, asi sedm tisíc korun, což pro mě tenkrát bylo něco jako dneska půl miliardy.

A to jste neměl nutkání ho otevřít dříve?

Ne, jsem držák. Prostě jsem si řekl, že neotevřu, a vydržel jsem spořit docela dlouho.

Dnes jste spíše dlouhodobý investor, řekl bych. Ale co skutečné příjmy?

Od šestnácti let jsem finančně samostatnej. Začal jsem pomáhat u svý mámy v baru, bral sto korun denně a z toho jsem si platil veškerý náklady, třeba lístky na autobus, kolu v hospodě nebo bramboráčky. V osmnácti jsem začal chodit na diskotéky, což je relativně pozdě, ale spíš, než abych tancoval, jsem diskotéky sám dělal a z peněz si platil kolej a lístky na vlak. Začal jsem taky přispívat domů. Od sedmnácti a půl jsem už od nikoho nedostal ani korunu a všechno jsem si vydělal. Jsem na to určitě pyšný, ale zase to není, myslím, nic výjimečného – takových nás je spousta. Dostal jsem prostě příležitost vydělávat prací relativně brzo a využil ji.

Jeden můj kamarád – investor – mi jednou řekl, že nejdůležitější je vydělat první milion, protože když ho vyděláš, další už jsou jednodušší a rychlejší. Souhlasíte s tím? Je to váš případ?

Já si to nemyslím a není to můj případ. Je to o konkrétním člověku. Když lidi mají talent a tah na bránu, tak to dokážou vydělat za jakýkoli situace. To jsou lidi v byznysu, který prodělají třeba úplně všechno, ale odrazí se a vydělají peníze zpátky. Jasně, když už člověk nějaký peníze má, zjednodušuje to situaci, třeba v investování. Nejdůležitější ale je, jaký se člověk narodí, moc se to naučit nedá. Podívejte se třeba na Bolta – ten taky neběhá stovku dobře proto, že měl skvělýho trenéra. Normálně běhá bos ze sámošky za 10,5, trenéři mu jenom trochu pomohli.

Češi rádi používají obrat, že je někdo "za vodou". Co si pod tím pojmem představíte? Kolik to je pro vás?

Osobně takovou metu nemám. Mám zkušenosti a znám hodně lidí kolem, kteří vydělali hodně peněz, protože to uměj. Nedávno jsem viděl film Obchodník se smrtí, kde je pěkná pasáž, kdy manželka obchodníka se zbraněma přemlouvá svýho manžela: "Už to nedělej, už máš dost!" Jeho odpověď: "Ale já to chci dělat, protože jsem v tom dobrej." Lidi prostě cítí, že jsou v něčem dobrý, a proto je to baví a pohání dál. A proto nějaký "za vodou" neexistuje.

Jak a co učíte svého staršího syna o penězích? Jak mu vysvětlujete jejich podstatu?

On už se relativně dobře orientuje v tom, co je deset, a co je sto. Horší to má s těmi velkými řády. Je vtipný, když dítě chce říct velkou částku a začne něco ve stylu "sedm sto čtyřicet milion". Sám už si vydělává, protože se mnou moderuje v rádiu. Musel jsem ho nějak motivovat, jeho honorář je "vyplácen" ve stavebnicích Lego. Už ví, že jedna stojí třeba 130 Kč, jiná 350 Kč, některá 1 300 Kč, takže ví, že za malé natáčení dostane tu malou, ale když třeba přijde desetkrát točit, bude mít na nějakou větší. Snažím se mu taky vysvětlit, že když má těch 130 Kč, tak má možnost volby, protože si za ně může koupit lístek do kina, malé lego nebo jídlo v restauraci, ale určitě ne všechno najednou.

A když vás vidí platit kartou?

Říkám mu, že nic není zadarmo, že ty peníze, které z toho vylezou, jsem někde při moderaci na druhý straně republiky vydělal. Své děti se snažím hlavně nerozmazlovat, proto dostávají dárek, jen když mají svátek a narozeniny nebo na Vánoce. Můj přístup občas nahlodá babička, která mu zrovna nedávno dala k narozeninám kytku, kde bylo sedm srolovaných stokorun. Já bych mu peníze určitě nedal, kromě kapesného 50 Kč týdně, které si může spořit. Vy jste nějaký peníze dostal? Kolik vám je?

Třicet osm a peníze jsem taky žádný nedostal, od osmnácti pracuju.

To jsme na tom skoro stejně, mně je třicet sedm. Hodně lidí říká, že musí zabezpečit svoje děti. Tak to ale vůbec nevidím – postarám se o svoje rodiče a matku svých dětí, ale to je všechno. Dětem zaplatím školu se vším všudy, to je jasný, a možná na začátku bych jim pomohl s bydlením. Žádný auto, žádná hotovost.

reklama
reklama