Když jsou za úsporami strach a panika

| David Navrátil

Jednoduchá otázka: Byl velký propad ekonomik na jihu Evropy a rekordní nezaměstnanost nutným výsledkem dluhové krize v eurozóně?

K tomuto tématu mě zaujal článek ekonomů Paula De Grauwe a Yuemei Ji. Autoři ukazují, že velikost fiskálních úspor byla ovlivněna výší výnosů státních dluhopisů, které chtěl dostávat finanční trh.

Lze předpokládat, že finanční trh správně určil výši výnosů na základě vývoje ekonomiky, úrovně zadlužení a konkurenceschopnosti ekonomiky. Pak by bylo vše v pořádku. Ale autoři ukazují, že vedle těchto makroekonomických vlivů trhy podlehly panice a strachu. Panika a strach pak vedou k vyšším požadovaným výnosům, než by odpovídalo reálné situaci. A protože panika a strach ovlivňují náklady státu na financování dluhu, úspory, ke kterým byly státy dotlačeny, byly vyšší.

ECB nade všemi

Vliv paniky a strachu změnila až ECB. Poté, co řekla, že mění pravidla hry, že udělá "cokoli pro záchranu eura" a že nenechá padnout stát, který zavádí úsporná opatření, došlo k výraznému poklesu výnosů. Opět tedy ne proto, že by se změnily fundamenty, naopak - čím větší úsporná opatření, tím větší propad ekonomiky růst dluhu.

Jinými slovy, trhy na začátku dluhové krize v panice daly jednotlivým státům špatný signál o potřebných úsporných opatřeních. Špatného signálu se chytla i Evropská komise, která vyžadovala masivní úsporná opatření. Ekonomiky se začaly propadat bez "světla na konci tunelu" a bez zlepšení stavu státních financí.

Tuto "hru" změnila ECB svou rétorikou. Po bitvě můžeme mudrovat, že měla zasáhnout dříve (ano, měla). To vše ukazuje, že panika a strach nejsou dobrým vodítkem pro hospodářskou politiku. Netvrdím, že úsporná opatření jsou nesmyslná, jejich načasování a síla však byly diktovány strachem a panikou, ne racionální úvahou.

Tento text je rozšířenou verzí sloupku napsaného pro Lidové noviny.

reklama
reklama