Jana Kobzová (ECFR): Západ, nebo východ Evropy? To už nehraje roli. Podstatné je, čím platíte a kolik jste ochotni přispět

| Roman Chlupatý

Kyperská krize opět potvrdila, jak blízko má k sobě řešení hospodářských turbulencí a (geo)politické zájmy. Pokud by zemi zachránily ruské peníze, mohla by Moskva získat vliv na dění v EU. Podobné vazby vnějších sil na členské země jsou přitom jedním z faktorů, který může napříště Evropou hýbat. Tím druhým je štěpení Unie na jádro kolem eura a zbytek. Dělení na staré a nové členské státy tak i díky krizi přestává mít smysl, říká Jana Kobzová z uznávaného think-tanku European Council on Foreign Relations.

Hospodářská krize významně mění Evropskou unii jako celek i její jednotlivé členské státy. Nakolik se promítla do vztahu takzvané staré Evropy a postkomunistických zemí?

Jana Kobzová
Jana Kobzová

Když se začalo mluvit o možných důsledcích krize, mnozí čekali, že se hněv obrátí na nové členské státy. Ty jsou totiž čistými příjemci evropských dotací, až tak moc nepřispívají, zaplavují pracovní trh migranty a tak dále. Nic podobného se ale nestalo. Naopak, ukázalo se, že rozdělení na staré a nové členské země již nemá takový smysl jako dříve. Evropa je a bude rozdělena na země, které jsou si blízko, které jsou v jejím jádru, a na země, které jsou od jádra dále. Půjde o Evropu eurozóny a Evropu těch zemí, které euro nemají. Je přitom na každé členské zemi a jejích občanech, kam se zařadí.

Jinými slovy, nejde o to, kde země fyzicky leží, ale o to, jak blízko má její vláda k Bruselu, respektive k evropským institucím. Co to pro střední a východní Evropu znamená?

Podstatné nyní je, kdo má jakou měnu a kolik je ochoten přispět do společné kasy. Nejde o to, zda jste na západě, nebo na východě. Vezměte si Británii, která byla členskou zemí Evropské unie mnohem dříve, než do ní vstoupily takzvané nové členské státy: Spojené království je momentálně politicky mnohem dále od jádra Evropy než kdokoli jiný. Rozdělení na západ a východ tak podle mě na to, jak se Evropané vidí a jak se vnímají, již nebude mít velký vliv.

Zaměřme se na státy z našeho regionu, které nepatří do pomyslného jádra Evropy. Nakolik je krize vzdálila Bruselu, a možná zároveň přiblížila Rusku a dalším vnějším silám?

Krize je jednou z věcí, jichž se Rusko snaží využít. Ale to samé dělá i Čína, ať už jde o Řecko, nebo o navyšování investičních aktivit v zemích jako Portugalsko a Španělsko. Současné turbulence otevírají možnosti, které by jinak nebyly. Na druhou stranu, nedávala bych do přímé souvislosti to, že má země větší množství investic z Číny nebo z Ruska, s tím, jak se rozhoduje; jistou souvislost však nelze vyloučit.

Dá se tedy čekat, že se rozdílné přístupy jednotlivých zemí v našem regionu vůči Bruselu vlivem krize ještě prohloubí, nebo naopak střední a východní Evropa najde společnou řeč?

Je těžké mluvit o regionu. Vezměte si jen to, že se některé nečlenské země eurozóny na základě toho, co se děje, rozhodly vstoupit do klubu. Podle nich je to lepší než být odkázány sám na sebe, nebo být v případě potřeby závislé na jiných zdrojích peněz. To je případ Estonska, které do eurozóny vstoupilo v době krize, nebo Litvy, která se na tento krok, podobně jako Lotyšsko, připravuje. Na druhou stranu tu ale máme země, které si řekly opak, řekly si, že jim to za to nestojí. Stále jsou ale smluvně zavázány euro přijmout.

Jak čekáte, že se tento paradox, který vyvolává vrásky na čelech politiků i běžných lidí na obou stranách, vyřeší?

Do značné míry to závisí na tom, jak moc budou chtít tyto země mluvit do dalšího směřování eurozóny. Polsko, Česká republika nebo Maďarsko trvají na tom, že chtějí mít možnost coby budoucí členové eurozónu formovat. Trvají na tom, že budou součástí rozhovorů, že musejí mít možnost ovlivnit, jak moc se budou věci koordinovat, v jakých oblastech a tak dále. Na druhou stranu, eurozóna se ptá, kdy se vlastně chtějí stát členy, což je legitimní otázka. Nemá totiž smysl se o podobných věcech bavit, pokud kandidátské země uvažují o vstupu za patnáct, dvacet let, kdy eurozóna může vypadat úplně jinak.

Vraťme se k otázce možného posilování vlivu sil a mocností mimo E(M)U. Je problematické, možná nebezpečné, že v některých zemích Evropy posiluje vliv Ruska a dalších?

Záleží na tom, do jakých sfér jejich investice směřují. Nikdo z Evropské unie totiž nemůže – a ani by neměl – protestovat proti přílivu ruských nebo čínských investic jako takových. Na druhou stranu je ale fakt, že ve střední a východní Evropě vždy existovala obava z energetické závislosti na Rusku. Ta by totiž mohla mít vliv na politické rozhodování dané země a na to, jak se bude vyvíjet vztah této země a Ruska. Případně by mohla ovlivnit i pozici této země v rámci Evropské unie. Tato obava podle mě trvá.

Do jaké míry byla podle vás tato obava relevantní v případě Kypru, tedy evropské země, u níž se chvíli zdálo, že ji mohou zachránit ruské peníze? A to již jeden miliardový úvěr od Ruska Kypr dostal před dvěma lety.

Kdyby Rusko poskytlo Kypru bailout, mělo by to přímé politické dopady. Čekalo by se, že to může ovlivnit postoj Kypru k evropské politice vůči Moskvě, jeho postoj vůči východní Evropě a podobně. Stručně, pokud by Rusko získalo silný vliv na ekonomiku země, mohlo by získat politické výhody, které by jinak nemělo. Opakuji, v tomto i dalších případech záleží na tom, kam peníze proudí. Pokud jde o strategické sektory, které mají velký vliv na to, jak země funguje, pak to může být určitě způsob, jak si v zemi koupit politický vliv.

reklama
reklama