Fiskální restrikce made in Czech Republic

Fiskální restrikce made in Czech Republic

| David Navrátil

Státy eurozóny se nechaly dotlačit finančními trhy ke zbytečně silné fiskální restrikci, která způsobila hlubší ekonomickou krizi v EMU. Úspory proto nevedly ke stabilizaci (o poklesu ani nemluvě) dluhu států. Pohled do české kotliny a na ekonomickou statistiku vyvolá otázku, zda to i česká vláda nepřehnala s deklarovanou fiskální disciplínou.

Česká ekonomika v loňském roce poklesla o více než procento, přičemž bez úsporných opatření vlády by "jen" stagnovala. To ale není celý příběh. Vedle toho vidíme, že spotřeba domácností reálně poklesla o 3,5 %. Takový pokles nejde vysvětlit pouze rostoucí nezaměstnaností, nízkým růstem mezd a fiskálem. To by nerostla míra úspor domácností.

Proč domácností dobrovolně snižují svou spotřebu a raději více spoří? Obávají se horších časů, takže zvyšují finanční rezervu? Tuto hypotézu podporuje skutečnost, že spotřebitelská důvěra v loňském roce propadla na nejnižší úrovně v historii. A tato (ne)důvěra byla živena i prohlášeními vlády, že pokud nebudeme spořit, staneme se druhým Řeckem.

Nejen škrty umějí snížit deficit

Takové prohlášení by se dalo označit za šíření paniky. Vždyť česká ekonomika je v mnoha strukturálních hodnoceních zemí Evropy na opačném konci žebříčku než Řecko. To, v čem Česko pokulhává, je fungování institucí.

Ponechme ale stranou prezentační dovednosti vlády. Řekněme, že úspory státu jsou nutné. Deficit lze nejen snížit škrty, z deficitu lze i vyrůst. Nicméně téměř celá energie vlády je v této oblasti soustředěná na úspory. Ale ne na jejich optimální strukturu, pouze na konečné číslo deficitu.

Různá struktura fiskálních opatření totiž vede k rozdílným dopadům do ekonomiky. To potvrzují propočty Mezinárodního fondu, ale i nedávno vydaná studie ČNB. Ta ukazuje, že nejhorší možnou kombinací úspor jsou škrty investic a zvýšení odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Obojí je v repertoáru úsporných opatření vlády.

reklama
reklama