Století francouzského a italského ekonomického propadu

Století francouzského a italského ekonomického propadu

| redakce

Evropa se potýká se dvěma hlavními problémy – slabým růstem a nízkými firemními ziskovými maržemi. Podle Michaela Cembalesta z JPMorgan je před námi další období, v němž se bude Evropa, zejména její jižní část, doslova potácet.

Itálie pravděpodobně překoná Japonsko nejhorším reálným růstem HDP ze všech vyspělých ekonomik od roku 1991. Když nebereme v úvahu válečná léta, najdete od sjednocení v roce 1861 jen málo případů, kdy italská ekonomika rostla tak pomalu jako nyní. Špatně na tom ale není jen Itálie, Francie v posledních letech roste rovněž nejpomalejším tempem za posledních osmdesát let.

Úspory neberou konce, růst nikde

Začněme dobrými zprávami. Itálie má v současnosti jeden z nejvyrovnanějších fiskálních účtů v Evropě (rozpočet je před započtením úroků z dluhopisů v přebytku), běžný účet je v rovnováze (což je odrazem propadu dovozu) a země je schopna financovat většinu svých závazků z vlastních zdrojů (ukazatel závislosti je -20 % ve srovnání s -90 % ve Španělsku).

Co naplat, země s tak vysokým zadlužením zkrátka musejí hospodařit s přebytkem před úroky, protože jsou úrokové platby příliš vysoké.

Itálie hospodaří s cyklicky očištěným primárním přebytkem už od roku 1992. To jí nechává jen malý prostor na stimulaci ekonomiky v době, kdy to nejvíce potřebuje (když je růst slabý nebo když strukturální reformy vytvářejí dočasnou brzdu růstu).

Země je vyčerpaná vládními škrty. Úsporná opatření neberou konce. Je to důsledkem enormního zadlužení, které dosahuje 127 % HDP. Itálie je třetím největším emitentem dluhopisů (přestože podle kupní síly je na 10. místě).

Protestním hlasům ve volbách z minulého týdne porozumíte lépe, podíváte-li se na graf níže:

Vývoj reálného HDP (Itálie)

Riziko bankrotu evropských států snižují intervence struktur eurozóny, a to jak fond ESM, tak tak závazek ECB skupovat v případě potřeby státní dluhopisy členských států (OMT). Evropské vlády a centrální banky už daly všanc 800 miliard eur, aby zabránily dalšímu úprku zahraničních investorů z Itálie a Španělska.

Jižní Evropa platí krutou daň za udržení eura. Starý systém sice znamenal vlny inflace a devalvace, ale vzhledem k nižší konkurenceschopnosti oproti jádru Evropy a její interní fiskální transferové dynamice seděl lépe. V Evropě se mluví o cestě k další integraci, je ovšem pravdou, že problémové regiony jsou na bolestivé cestě k odhalení, že pro ně společná měna znamená dlouhodobě více nevýhod než výhod.

  • 1
  • 2
reklama
reklama