Soudek prachu, na němž sedí (i) trh s ropou

| Roman Chlupatý

Střední Asie skrývá největší známé dosud nerozdělené zásoby ropy a plynu. I kvůli tomuto bohatství se o region na východ od Kaspického moře hraje vysoká hra, jíž se aktivně účastní všechny globální mocnosti. Napětí se dá krájet a obavy z anarchie se množí, říká Jana Kobzová z think-tanku European Council on Foreign Relations.

Ze střední Asie přicházejí varovné signály. Nestabilitu podporuje i blížící se stažení spojeneckých vojsk z Afghánistánu. Je zaděláno na výbuch, nebo to region ustojí?

Jana Kobzová
Jana Kobzová

Myslím si, že se všichni hráči snaží, aby se to udrželo na úrovni lokálních – nebo lokalizovaných – konfliktů. Na tom se, paradoxně, shodnou Evropská unie, Amerika, Rusko i Čína. O to samé usilují i elity jednotlivých zemí v regionu. Otázkou je, zda se to podaří, zda se po roce 2014 nepokoje, které v Afghánistánu budou pravděpodobně pokračovat, podaří udržet na území tohoto státu, nebo dojde k nákaze okolí.

Jednou hrozbou je Afghánistán, druhou problémy některých středoasijských republik. Nakolik hrozí, že nakonec region destabilizuje některá z nich?

Problémy nemusí rozdmýchat Afghánistán, to je pravda. V Uzbekistánu, nejlidnatější zemi v regionu, jsou například obrovské rozdíly mezi elitou a zbytkem populace, země má velké problémy s chudobou, etnickými konflikty a sociálním napětím. Kazachstán, nejrozvinutější země ve střední Asii, má také své problémy, například kvůli postavení lidí pracujících v ropném průmyslu, právům, jichž se dožadují. Vláda na ně neumí reagovat. Podobně jako vlády okolních zemí totiž není založena na tom, že reaguje na požadavky občanů. Řídí se principy, jež mají k demokracii hodně daleko.

Může se nedemokratičnost těchto režimů stát onou rozbuškou, která odpálí celý region? V době nepokojů v Egyptě, Tunisku a okolí se mluvilo také o středoasijském revolučním jaru.

Otázkou je, zda vlády, které nedostávají od svých lidí zpětnou vazbu, budou schopné hasit konflikty už v zárodku. Bude záležet na síle státních institucí. Vezměte si takový Kyrgyzstán, který to už dvakrát nezvládl; jde o velice slabý stát, který ne vždy plně kontroluje své území, ne vždy je schopen nasadit síly tam, kde jsou potřeba. Přitom právě to nakonec rozhodne o tom, zda se podaří konflikt lokalizovat, nebo zda se rozšíří.

Otázkou je také udržitelnost režimu založeného na vládě jednoho člověka či rodiny.

Určitě. V Uzbekistánu je to o jednom člověku, v Kazachstánu o jedné rodině a tak dále. Určitě se naskýtá otázka, co se stane, až tento lídr zmizí, případně až se objeví další skupina, jež bude chtít mít daleko větší podíl na politické moci. Nejsem si jistá, zda tyto země budou skutečně schopny zvládnout lokální konflikty, když kromě sociálních a ekonomických nepokojů budou muset jejich vlády řešit i politický boj. Nyní se tím nemusejí zabývat, žádnou politickou konkurenci nepociťují. Ale to se může změnit.

Zafungují podle vás obrovské zdroje ropy a plynu, které v oblasti jsou, jako jakýsi stabilizátor, nebo jsou naopak klatbou, jež intenzitu případných konfliktů ještě zvětší?

Energetické zdroje jako takové nejsou ani klatbou, ani požehnáním. Jednoduše existují a je na vládě, co s nimi udělá. Co se energetiky přímo ve střední Asii týče, je velice zajímavé, že Rusko boj o tamní zdroje prohrává. Kdysi kontrolovalo export z celého regionu, nyní hraje stále větší roli Čína. Přitom boj o to, kdo bude kontrolovat vývoz z regionu, kdo určí, kam budou plyn a ropa směřovat, bude jedním ze zdrojů napětí.

Jak se právě tato hra podle vás bude vyvíjet?

Do značné míry bude vše samozřejmě záviset na vládách jednotlivých zemí. Kazachstán se prozíravě snažil zajistit si nezávislost na zahraničních partnerech, co se schopnosti využít energetické zdroje, které má, týče. Systematicky snižoval závislost na vývozech přes Rusko. Jednou z alternativ mu byla Čína, ale vláda Kazachstánu se snažila a snaží, aby to nebyla jen Čína, aby byl export ze země skutečně diverzifikovaný. Podobně postupují i další země, například Turkmenistán, který míru závislosti na Rusku opět snižuje díky Číně.

A jakou roli v celém tématu energetiky v oblasti Kaspického moře hraje Evropa?

Před deseti lety bych řekla, že významnou. Teď se trochu obávám, že EU zaspala, na scénu přichází hodně pozdě. Regionální vztahy, rozhodování a pozice jsou již do značné míry rozdané. Hlavními mimoregionálními hráči jsou Rusko, Čína a Spojené státy. Evropa je sice na místě, ale angažuje se zejména v oblastech rozvojové pomoci a podobně. Pokud jde o politiku, na Moskvu, Peking a Washington výrazně ztrácí.

reklama
reklama