Lester Telser: Zástup neschopných ministrů financí nebere konce, peníze z centrálních bank inflaci zvýšit nemusejí

| Lukáš Kovanda

LESTER TELSER, profesor ekonomie specializující se na politiku americké centrální banky, říká: "Spjatost některých ekonomů s reálnou ekonomikou končí u toho, že si ráno zajdou do koloniálu pro krabici mléka. A to rozhodně nestačí."

Nedávný propad ceny zlata je podle některých ekonomů důsledkem toho, že se trhy konečně přestaly obávat příchodu citelné inflace. Mnoho ekonomů však před inflací, jež vzejde z rozvolněné měnové politiky centrálních bank, varuje již několik let. Mýlili se?

Lester Telser
Lester Telser

Připomíná mi to situaci po druhé světové válce. V roce 1951 jsem studoval u známého ekonoma Alvina Hansena. Pamatuji si, jak byl značně udiven faktem, že navzdory velkému nárůstu objemu peněz v ekonomice Spojených států, důsledku druhé světové války, byla inflace stále poměrně mírná.

Jak si to nakonec vysvětlil? A jak si to vysvětlujete vy dnes?

Musí za tím vězet jistý psychologický aspekt. Jako dítě jsem byl vnímavý natolik, abych již vstřebal hrůzy velké hospodářské krize třicátých let. A lze říci, že v tom roce 1951 měli všichni ekonomicky aktivní lidé přímou zkušenost s krizí třicátých let. O rok dříve navíc propukla korejská válka. Obava, že hospodářská deprese může přijít znova, lidi tehdy vedla k tomu, že akumulovali značný objem úspor, přičemž byli střídmí ve výdajích. Jak se říká, obraceli každý dolar několikrát, než jej utratili. Ekonomové v takové situaci říkají, že rychlost oběhu peněz je nízká.

A jak to souvisí se současností?

I dnes jsou lidé poměrně nervózní, nejsou si budoucností vůbec jisti. Nezaměstnanost je stále vysoká. A jestliže peníze jdou z ruky do ruky pomalu, tak i když jich je v ekonomice hodně, nevede to nakonec k růstu cen. Čistě hypoteticky, pokud by centrální banka tiskla nové peníze jako o život, ale komerční banky by je nepůjčovaly, firmy neinvestovaly a lidé je zašívali do matrací, v oběhu bude jen zlomek nově vytištěných peněz. A ten nebude mít z povahy věci sílu projevit se inflačně. Tak si to Hansen vysvětloval v roce 1951 a tak si to i já vysvětluji dnes. Psychologie stále hraje značnou roli.

A až nervozita lidí opadne - začnou utrácet a peníze půjdou z ruky do ruky rychleji než dnes? Obáváte se, co bude potom?

Myslím si, že toho se obává i Ben Bernanke. Inflace, a zvláště hyperinflace, je totiž opravdu děsivá záležitost. Velmi zevrubně jsem studoval německou hyperinflaci dvacátých let. To byla katastrofa!

Z Bernankeho veřejných prohlášení ale nemám pocit, že by se kdovíjak obával závratné inflace. Niterně to tedy nahlíží jinak, než jak deklaruje navenek?

Ano. Domnívám se, že klíčovou věcí, kterou si musí rychle osvojit každý kompetentní šéf Fedu nebo každý opravdu schopný ministr financí, je být extrémně opatrný ve veřejných prohlášeních. Záměrně jsem použil adjektiva "kompetentní" a "schopný", neboť v historickém ohlédnutí figuruje i celá řada břídilů na pozici šéfa Fedu a úděsných ministrů financí.

Budete někoho z nich jmenovat?

V mém seznamu úděsných ministrů financí má své pevné místo James Baker. Jeho nepromyšlené prohlášení mělo podle mě značný vliv na spuštění sledu událostí, které vyvrcholily takzvaným "černým pondělím" 19. října 1987, kdy se během jediného dne propadla americká burza o 23 %! Takový kolaps nezaznamenala ani v roce 1929, kdy odstartovala velká hospodářská krize. Byl jsem členem komise, která "černé pondělí" prošetřovala; poprvé jsme zasedli v úterý, den po krachu. Dodnes si živě vybavuji, v jaké panice se byli vysoce postavení manažeři největších makléřských společností té doby v čele s Goldman Sachs, Lehman Brothers či Salomon Brothers.

Zpět k Bakerovi. Co vlastně přesně řekl?

Týden před burzovním krachem veřejně pronesl, že se domnívá, že dolar je nadhodnocený a že by měl oslabit o 10 %. To od něj jakožto ministra financí byla neskutečná hloupost. Lidé se začali dolarů houfně zbavovat a projevilo se sebenaplňující se proroctví. Dolar oslabil, protože někdo - ministr financí - prorokoval, že oslabí. Lidé se však nezbavovali jen dolarů, nýbrž i amerických akcií. Jejich masivní výprodeje pak velice přispěly k burzovnímu krachu. Kompetentní ministr financí se za každou cenu musí vyvarovat výroků, jichž se Baker dopustil. A stejně tak i kompetentní šéf Fedu. Domnívám se tedy, že ten současný se potenciální inflace obává, ačkoli si to nechává pro sebe.

Z ekonomů před inflací již několik let otevřeně varují zejména ti, kteří se hlásí k takzvané rakouské škole.

To nemusí být náhoda. Pokud má někdo s něčím přímou zkušenost, zastává v dané věci odlišný postoj, než když si o tom jen přečte či o tom zaslechne. A starší generace rakouských ekonomů - Hayek, von Mises nebo Haberler - měla hyperinflací stižené Německo, co by kamenem dohodil. I v Německu současnosti stále v národní paměti přetrvává povědomí o zkázonosnosti hyperinflace. Lidé tam zastávají k možné inflační hrozbě mnohem obezřetnější postoj než mnohde jinde. Psychologie hraje roli i v tomto případě.

Zmínil jste svůj pomyslný seznam neschopných ministrů financí. Koho tam máte dále?

Třeba Henryho Paulsona (ministr financí v Bushově administrativě, jenž předtím šéfoval investiční bance Goldman Sachs - pozn. aut.). Nevím, co se mu honilo hlavou, že nechal v roce 2008 padnout Lehman Brothers. Už Walter Bagehot píše ve své legendární knize Lombard Street z roku 1873, že zásadním přikázáním při bankovním otřesu je nedopustit pád velkých, klíčových finančních ústavů. Paulson podle mě příliš nerozuměl monetární ekonomii, či dokonce ekonomii vůbec. Ostatně to, že někdo řídí investiční banku typu Goldman Sachs, ještě nezaručuje, že ekonomii opravdu rozumí.

  • 1
  • 2
reklama
reklama