Překreslete obchodní mapy a rebalancujte portfolia! Amerika vyváží ropu, růst Asie závisí na Zálivu

Překreslete obchodní mapy a rebalancujte portfolia! Amerika vyváží ropu, růst Asie závisí na Zálivu

| Roman Chlupatý

Zatímco americké oživení ve stále větší míře pohánějí domácí ropa a plyn, Asie se musí spoléhat na dodávky ze světa. To jí může zlomit vaz. Například závislost Číny, Indie a dalších na Perském zálivu dávno překonala americké pouto s tuto volatilní oblastí. Přitom ani zdaleka nejde o jedinou achilovku, kterou rostoucí Asie má. I proto jsem se s experty z londýnské City rozhodl popsat změny, jimiž globální trh s energiemi prochází. Jak se shodli, zažíváme systémový posun nabitý výzvami i příležitostmi.

Asie čelí velké energetické výzvě. O Číně a Indii se mluví nejčastěji, protože jsou největší a rychle rostou. Japonsko má ale také problémy s výrobou elektřiny kvůli uzavírce svých jaderných elektráren. Dlouhodobý výhled je pro zemi vycházejícího slunce velice nejistý. Není jasné, zda se jí podaří pokrýt domácí poptávku po elektřině, zda – a kolik – jaderných elektráren zůstane součástí systému, čím budou nahrazeny ty vyřazené a kolik elektrické energie se zemi podaří úspornými opatřeními ušetřit. Japonsko přitom, co se expertizy v oblasti energetické šetrnosti týče, má co nabídnout. Celý region i díky ní může ke spotřebě přistoupit rozumněji než Západ v posledních 50 až 60 letech.

Asie na blízkovýchodních steroidech

Asie jako celek – nebo její podstatná část – se stala podobně závislou na ropě z Perského zálivu, jako byly donedávna Spojené státy. Platí to zejména o Indii a Číně, do značné míry i o Koreji, Japonsku a Tchaj-wanu. Některé z těchto zemí jsou přitom už závislejší na blízkovýchodní ropě a zemním plynu, než byla Amerika před tím, než se dočkala výrazného zvýšení domácí produkce díky zásobám dolovaným z břidlice. Asie by tedy o stabilitu na Blízkém východě měla stát mnohem více než Západ. Severní Ameriku a Evropu by v případě chaosu v Zálivu postihly výkyvy cen, co se ale fyzických dodávek energetických zdrojů týče, Asie by na něj doplatila mnohem více.

I v Asii jsou alternativní energetické zdroje, například ve zmíněné břidlici. Stejně tak se objevují na mnoha dalších místech planety potenciálně vytěžitelné zdroje ropy a plynu, které by mohly napomáhat uspokojit poptávku kontinentu po energii. V Asii jde zejména o naleziště v Indii a Číně. Otázkou je, zda je na tyto zásoby možné dosáhnout při zachování profitability, respektive na jakých cenách se začíná těžba vyplácet. To se u většiny těchto zdrojů nyní neví, stejně jako to, zda domácí firmy (i v případě, že v nich má podíl zahraniční partner) v některých na energie bohatých zemích zvládnou průzkum a následnou těžbu. To mnozí považují za nejvýznamnější překážku.

Čína má ambiciózní plány na rozvoj těžby plynu z břidlice, ale realita nabírá oproti tomu, co je na papíře, výrazné zpoždění. Proto experti silně pochybují o tom, že se podaří vytyčených cílů dosáhnout včas. Na druhu stranu nikdo nezpochybňuje potenciál těchto zdrojů. Přesto se země draka snaží diverzifikovat své zdroje energie, jak jen může. Blízký východ zůstává významný, Saúdská Arábie je nesmírně důležitá, ale zároveň roste význam dalších oblastí – Čína dováží stále více ze Střední Asie, z oblasti Kaspického moře. Peking také diskutuje s Moskvou navýšení stávajících dodávek ropy z Ruska. A v neposlední řadě se plynovod a ropovod, jehož cílovou stanicí bude Čína, buduje napříč Barmou, což sníží závislost země draka na Malacké úžině. To jen potvrzuje, že se Čína (a stejně tak Indie) zaměřuje převážně na tradiční zdroje.

Ropné mapy přestávají platit

I kvůli rostoucí poptávce po ropě a plynu v Asii dochází na globální scéně k významným změnám. Mapy znázorňující odkud a kam se zdroje energie vozí – a kolik se jich přepravuje – přestávají platit. Rychlost změn umocňuje energetická revoluce ve Spojených státech. Také díky rostoucí domácí produkci se americké dovozy propadly na nejnižší úrovně od počátku 90. let. V praxi to znamená, že je hodně barelů, které ze západního pobřeží Afriky donedávna směřovaly do Ameriky, najednou k dispozici jiným zájemcům. Čeká se, že tomu tak bude i nadále. S tím, jak domácí těžba v USA poroste, bude žízeň největší světové ekonomiky po zahraniční ropě klesat.

Spojené státy nejspíše nikdy zcela nepřestanou ropu dovážet. Kvůli kvalitě, respektive stávající infrastruktuře, budou vždy nějaké ty barely z ciziny potřebovat. Mnohé rafinérie totiž byly zkonstruovány a vybaveny na těžkou, kyselou ropu, která se v Americe netěží. Podle části expertů by navíc nejspíše bylo strategicky rozumné část lehké domácí ropy z břidlice vyvážet a dovážet levnější, těžší ropu, kterou nakonec řada rafinérií bude preferovat. Aktuálně však americká legislativa zakazuje vývoz nezpracované ropy, což se občas používá jako bizarní příklad toho, jak se neúnavný propagátor volných trhů chová. Nakonec ale na vývoz zřejmě dojde.

Podobné to bude i v případě plynu. Ten budou Spojené státy vyvážet ve zkapalněné formě. První projekty tohoto druhu se ale podle znalců objeví zhruba za pět let, do té doby jich rozhodně nebude mnoho. Firmy, které cílí na rok 2015, zřejmě budou muset své plány odložit kvůli americkým politikům, kteří stále lavírují a nevědí, zda export energetických zdrojů povolit. Podobně se začne ve velkém vyvážet zřejmě i z Kanady. Nejdříve se ale musí vybudovat potřebná infrastruktura, a zároveň jednotlivé provincie, na jejichž území terminály budou, musejí všechno odsouhlasit. To podle většiny expertů také chvíli potrvá.

reklama
reklama