Psychologie peněz: Co nám brání vzít investice za ten správný konec?

Psychologie peněz: Co nám brání vzít investice za ten správný konec?

| Mikuláš Splítek

Proč se lidé chovají v situacích spojených s penězi jinak, než jsou zvyklí v ostatních záležitostech? Tato otázka mě provázela od dětství. Kamarádka mi třeba vyprávěla, jak půtky o dědictví rozvrátily jinak dobrý vztah jejího otce s bratrem. Opravdu zajímat mě ale celá věc začala až se vstupem na kapitálový trh.

Většina retailových obchodníků na burze prokazatelně ztrácí peníze. Podle mě nechopili, co peníze jsou, respektive si nevytvořili psychologickou výhodu z faktu, že vlastně nikdo přesně neví, co peníze představují.

Peníze jako pouhý prostředek směny

Ekonomická teorie se omezila na to, že popsala funkce peněz - prostředek směny, uchovatel hodnoty, ekonomická kalkulace - a jejich vlastnosti - přijetí, trvalost, přenositelnost, dělitelnost, zaměnitelnost, uchování hodnoty. Zkušenosti z burzovního obchodování mě vedou k názoru, že některé tyto funkce a vlastnosti jsou nepřesné a zavádějící. Demonstruji to na příkladu typického investora či obchodníka.

Je jím bohatý muž ve středním věku, zpravidla úspěšný kariérně či v podnikání. Myslí si, že peníze, které vydělal, jsou "uchovatelem hodnoty", že je může nějakým záhadným způsobem vložit do investic a má právo je neztratit. Myslí si dokonce, že má nárok na určitý výnos (v případě dluhopisů zdánlivě zajištěný), ačkoli se v této oblasti vůbec nevzdělal, ani si nezaplatil profesionála, který by ho vedl. Takový člověk přijde na trh a postaví se na stejnou startovní čáru s investičními specialisty z Londýna a New Yorku. Přestože musí být inteligentní a schopný, uspěl přece ve své profesi, udělá něco podobného, jako kdyby se po dvou hodinách tenisového tréninku přihlásil do Wimbledonu.

Myšlenka, že peníze uchovávají hodnotu, či dokonce jsou samy o sobě hodnotou, která se časem multiplikuje, by totiž zákonitě vedla k tomu, že bohatí by byli jen a jen bohatší. V současnosti to tak vypadá – zvětšují se rozdíly v příjmech sociálních skupin, rostou i nerovnosti mezi jednotlivými státy. Ovšem jak potom vysvětlit úpadek kdysi mocných říší a revoluční vlny, při nichž se bohatství znovu přerozdělilo?

Náš modelový investor nepochopil, že peníze, které vydělal, jsou pouze převodníkem, jakousi materializací jeho schopností, času a energie, které vložil do své profese. Jsou odměnou, kterou může směnit, ne samy o sobě hodnotou. Jsou vázány na účel, na agenta, který jimi disponuje. Pro úspěch na burze, aby je rozmnožil, by potřeboval znalosti a zkušenosti i v této oblasti, a také čas a energii. Je to práce jako každá jiná.

Tímto způsobem lze vysvětlit i úpadek mocných a bohatých. Jednotlivci i celá společenství degenerovala, ztratila kreativní potenciál, onu energii, jež je nutná, aby bohatství bujelo. A protože peníze jsou jakousi pákou (čím více jich je, tím více energie vyžadují, ale také více mohou vykonat), jejich zánik je vždy rychlejší než akumulace. Srovnejme to s tím, jak dlouho se tvořily říše, a jak rychle zanikly. Či příklad z burzy, kde fáze růstu historicky trvá dvě třetiny času, pokles jen třetinu.

Kdo dře více – bankéř, nebo žena na mateřské?

Tím, že připustíme peníze jako pouhý převodník, automaticky staneme před otázkou: "Jaký je směnný kurz?" To nás vede k problematičnosti další funkce – ekonomické kalkulace. Jak kvantifikovat vztah mezi energií vloženou do činnosti a odměnou v penězích? Těžko. Jinak by nemohly existovat tak markantní rozdíly v odměňování jako mezi učitelem a vrcholovým tenistou, či maminkou na mateřské a bankéřem. Peníze nejsou jediným převodníkem. Člověk může být odměněn nejen penězi (bankéř), ale také interakcí s lidmi (učitel), veřejným zájmem (sportovec) či láskou a štěstím (maminka).

Ekonomové se o podobnou kvantifikaci snaží, kalkulují ceny služeb, zdraví (poplatky u lékaře), bezpečí (pojištění) a podobně. To je v pořádku. Ale jsou to nutně jen odhady, přibližná čísla, protože v modelech chybí "nehmotná aktiva". Nevíme, kolik stojí náš čas (i když to po nás u přijímacího pohovoru chtějí slyšet), protože neznáme přesně "směnný kurz". Náš obchodník si možná naivně stanovil cíl, že by chtěl na burze vydělat 10 % ročně. To by bylo možné, kdyby znal přesně všechny proměnné (čas, znalosti, všechny účastníky a tak dále). Místo toho mu právě až výsledek na konci roku poví, jak si vedl. Peníze jsou zpětnou vazbou, i když ne jedinou, proto nepřesně kvantifikovatelnou. Přijetím této myšlenky se otevírá cesta k vzrušujícímu a svobodnějšímu životu bez předem dané odměny. Nutí nás to nejdříve dávat (energii, čas, lásku nebo cokoli dalšího), a až poté se nechat překvapit výsledkem.

Předchozí závěry přirozeně podemlívají i učebnicově definované funkce peněz. Trvalost a přenositelnost implikují nezávislost na držiteli, tu jsem se snažil zpochybnit (myslete například na výherce v loterii). V novém konceptu záleží na tom, kdo bohatstvím disponuje. Dělitelnost zase předpokládá, že známe "směnný kurz". V lepším případě však známe spíše pásmo rozumné ceny než exaktní hodnotu. Tyto závěry, ačkoli abstraktní povahy, mohou mít hluboký vliv na chování našeho investora. Pokud by se jimi řídil, pak by:

  • si nedovolil stanovit exaktně očekávaný roční výnos, cílovou cenu či stop-loss. Chápal by, že rozumné je určovat cenu čehokoli pouze v určitém pásmu;
  • vložil nejdříve svou energii a čas do získání zkušeností a znalostí. Z toho důvodu by na začátek vybral pouze široce diverzifikované produkty (ETF, indexové certifikáty, nákup všech akcií z indexu) či státní dluhopisy;
  • pokud by se nechtěl investováním pilně zabývat, svěřil by své peníze někomu kompetentnímu za odpovídající úplatu. V tom by mu mohly být nápomocny jeho zkušenosti z vlastní profese či podnikání, lépe by pak poznal onoho kompetentního správce;
  • chápal by zisk či ztrátu jako zpětnou vazbu svého vlastního rozhodování a chování. Nesvaloval by vinu na externí vlivy (prolhaný management, manipulace investičních bank, chybné názory analytiků). Raději by se zeptal: "Udělal jsem dost na to, abych si zasloužil odměnu?"
reklama
reklama