Donald Nordberg (Bournemouth University): Apple a 140 miliard USD v hotovosti? Vypadá to jako blbost, ale i to je (po)krizový normál

Donald Nordberg (Bournemouth University): Apple a 140 miliard USD v hotovosti? Vypadá to jako blbost, ale i to je (po)krizový normál

| Roman Chlupatý

Krize mění myšlení lidí. Opatrnost se stává mantrou jednotlivců i organizací, což má vliv na ekonomiku. Nejen proto se dá ale nadále čekat utlumený růst, myslí si Donald Nordberg z fakulty strategie a marketingu britské Bournemouth University. Mnohé problémy se totiž neřeší a namísto nového normálu nás může čekat další pád, varuje.

Odborná i laická veřejnost se opakovaně v souvislosti s krizí ptá na "lessons learned", tedy poučení. Jasná odpověď zatím nezazněla. Jak to vidíte vy, dělají top manažeři věci jinak?

Nevím. Nejsem si totiž jistý tím, že se objevil nějaký empirický důkaz o skutečné změně v jejich chování. Na druhou stranu je fakt, že lidé, s nimiž mluvím, včetně regulátorů, tvrdí, že se něco zásadního děje. Často se přitom v souvislosti s touto otázkou lidé zaměřují na City, na chování obchodníků. A v jejich případě asi platí, že ta původní mentalita a pohled na věc úplně nezmizely. Je jich ale o dost méně, v Británii přišly o zaměstnání ve finančním sektoru desítky tisíc lidí. Jen v Londýně se vypařilo dvacet tisíc pracovních míst, podobně je na tom Wall Street. To už donutí jednotlivce se zamyslet a alespoň do jisté míry přehodnotit věci, což se týká i manažerů. Proto bych řekl, že došlo k posunu, tito lidé jsou opatrnější.

Do jaké míry se v důsledku toho něco skutečně změnilo?

Jedním z důsledků je to, že je nyní obtížné získat půjčku pro firmu. Banky jsou opatrné, stejně jako firmy, které právě proto hromadí kupy hotovosti. U velkých firem obchodovaných na burze jde často o desetinásobek, patnáctinásobek normální úrovně. Jen si vezměte Apple, v jehož rozvaze je asi 140 miliard dolarů v hotovosti a donedávna žádné půjčky. To je absurdní, bláznivý způsob, jak vést byznys, budeme-li vycházet z konvenčního pohledu. Faktem ale je, že prostě generují hodně hotovosti a nehodlají s ní dělat hlouposti. Když se nakonec rozhodli, že dají něco akcionářům, půjčili si na to – je to výhodné daňově a budou platit bezmála nulové úroky. I to potvrzuje onu opatrnost, o níž jsem mluvil a kterou je možné sledovat mnohde jinde.

Jde o systémovou změnu, posun od předkrizového normálu, nebo je to přechodná věc?

To, jak dlouho už věci trvají, naznačuje, že by mohlo jít o systémový posun. Kdyby totiž šlo jen o reakci na zpomalení, pak by to tak dlouho nevydrželo. Jen se podívejte na to, co se stalo v letech 1991 ařž 1992; tehdy se objevila jak v Americe, tak v Evropě mírná recese, a zároveň se začaly množit otázky týkající se čistoty byznysu. Nesouviselo to přímo s hospodářskými turbulencemi, ale s problémy několika velkých korporací. Tehdy to žádný zásadní posun nepřineslo, bylo to jen bliknutí na radaru. Tentokrát se věci začaly dít v létě 2007, kdy se objevily první problémy bank, a po šesti letech o nich stále mluvíme.

Jde svým způsobem o signál, že to, co nazýváme obecně krizí, hned tak nezmizí?

Jon Moulton, manažer hedgeového fondu, před časem na BBC mluvil o krizi. Tehdy se hodně spekulovalo o tom, zda půjde o recesi ve tvaru písmene U, nebo V. On na to, že půjde o L – "one (HEL)L of a recession," jak řekl. A tak to je. Už nějakou dobu vlastně většina ekonomik jen tak poskakuje po dně. Jistě, křivky HDP v některých zemích signalizují nepatrný růst, ale nejde o nic převratného. A něco podobného má podle mě liv vna jednotlivce, na jejich myšlení. Pokud tento vliv nevyváží organizace, pro kterou pracují, nakonec i ony začnou akceptovat nové postupy a myšlení jednotlivců.

Dá se i proto čekat, že bude nový normál, doba po krizi, ve znamení pomalejšího růstu?

Předpokládám, že se pomalejší růst na západě skutečně stane normálem. Rozvíjející se svět na tom ale může být podobně. Například Čína už vysílá signály o tom, že zpomaluje. To je naprosto normální. Když lidé zbohatnou, je těžší dosáhnout 10% růstu, který byl v době, kdy byli chudí, zvládnutelný. Už proto je Čína odsouzena ke zpomalení růstu. Ale stejně tak na ni – podobně jako na další – bude působit situace rozvinutých ekonomik, tedy jejich problémy. Ty budou pro rozvíjející se státy jistou brzdou. Brazílie už zpomalila, podobně jako například Jihoafrická republika. Co se Ruska týče, je to obtížné, jeho vývoj je hodně nevyzpytatelný, diktovaný do značné míry politikou.

To jsou tedy velké rozvíjející se trhy. Co čekáte od těch rozvinutých, jak špatné to bude?

Jejich problémy jsou poměrně velké. Víte, kdyby byl problémem pokles poptávky, šlo by to vcelku jednoduše napravit. Ono ale jde o dluh. S tím něco udělat, to prostě nějakou dobu trvá. Přitom dluhů je kolem nás skutečně hodně, a navíc je ho spousta mimo pomyslné rozvahy vlád. Když například mluvíme o poměru dluhu a HDP, jaksi opomínáme mnohé, co okolo nás je. Vezměte si jen takový problém se stárnoucí populací. Sociální zabezpečení ve Spojených státech je strukturálně v hlubokém deficitu. Splnit závazky vůči starým lidem bude velice obtížné. Penzijní plány jsou těžce podfinancované i v mnoha dalších zemích. A co se stárnutí populace týče, nikdo nemá na Čínu, která začíná doplácet na politiku jednoho dítěte. Je zkrátka spousta věcí, které ohrožují rozvinutý i rozvíjející se svět, jimž jsme v průběhu krize zatím nevěnovali moc pozornosti.

Jak pravděpodobné tedy je, že jsme nyní svědky jakési předehry něčeho většího, krize, která svou hloubkou a délkou překoná současné problémy?

Nevím. Přiznám se, že jsem nikdy nebyl dobrý v podobných předpovědích. I tak si ale troufám říci, že je to možné. Jak pravděpodobné to je, je ale těžké říci. Dokážu vám vyjmenovat spoustu dobrých důvodů, proč se propadnout do deprese, ale nemám rád depresivní stavy, a zřejmě i proto o podobných věcech tak často nepřemýšlím.

reklama
reklama