Gerard Casey: Evropa je v současnosti pořádný ekonomický průšvih. Kdyby konec eura neznamenal takový otřes, byl bych jednoznačně pro

Gerard Casey: Evropa je v současnosti pořádný ekonomický průšvih. Kdyby konec eura neznamenal takový otřes, byl bych jednoznačně pro

| Lukáš Kovanda

Gerad Casey, irský filozof, bývalý politik a libertariánský ekonom, říká: "Irové jsou v souhrnu zřejmě proevropštější než kterýkoli jiný národ. I když i jejich nadšení poslední dobou poněkud polevuje."

Irsko nyní sice titulní strany médií neplní tak houževnatě jako Řecko, Kypr či Španělsko, ale přesto zjevně neprožívá ekonomicky radostné období.

To tedy ne. Irská ekonomika stagnuje. Mimochodem, tíživá situace dopadla i na mě osobně. Plat mi snížili o 27 %, při započtení inflace mám kvůli krizi už o nějakých 40 % méně.

Kde jsou ty doby, kdy byla země označována jako "keltský tygr Evropy".

Jenže problém byl v tom, že zatímco začátkem tisíciletí jsme prožívali konjunkturu, Německo a Francie nikoli. Potřebovaly tedy nízké úrokové sazby. Irsko naopak potřebovalo vyšší úroky, třeba na úrovni 6 až 7 %.

Jenže irský hlas nezněl ve Frankfurtu, sídle Evropské centrální banky, tak silně. Úroky zůstaly dole.

Přesně tak. Levné hypoteční úvěry přispěly k přifouknutí nemovitostní bubliny. V té době jsem svůj dům - není to žádná hacienda - mohl s klidem prodat za milion až milion dvě stě tisíc eur. Nyní bych byl rád, kdybych za něj viděl něco mezi 350 až 390 tisíci eur. Bydlím přitom v dublinské oblasti, která je v rámci celého Irska ještě hospodářsky nejstabilnější. V jiných částech země byl podle mě propad strmější.

To je ale chabá útěcha.

Zase tak moc mě to nemrzí. Na dům, v němž bydlíte, nelze hledět jako na aktivum. Pokud bych jej pořídil jakožto investici, k pronajímání, budu si asi rvát vlasy.

Náhle zlevněné nemovitosti na úsvitu krize pochopitelně nepotěšily ani banky. Ty s nimi počítaly jako se zástavou, a musely je tudíž přecenit.

Jak známo, ztráty bank zatáhla vláda. Sanovala je. To vše přitom v době, kdy již bylo jasné, že její rozpočtové příjmy nebudou takové, jaké očekávala. Počítala totiž s mnohem velkorysejšími daňovými příjmy ze stavebnictví. To se ale s příchodem krize pochopitelně položilo. Krize tedy vládní kasu zasáhla dvěma obzvláště citelnými ranami - příjmy byly nižší, zatímco raketové narostly výdaje nutné na sanace. Takže nyní čelíme problémům s deficitem a vláda musí sahat k úsporným opatřením a škrtům. Zajímavé přitom je, že navzdory tomu nebyly téměř seškrtány sociální výdaje. Vláda na ně stále vydává asi tak o miliardu eur více, než kolik je s to v příslušné oblasti získat.

To je zajímavé. Jinak, jak se zdá, jsou totiž irské úsporné kroky poměrně razantní.

Ano. Jejich razance plyne třeba ze srovnání se situací v sousedním Spojeném království. Tam mají za úsporné opatření to, že stanovili limit růstu platů státních zaměstnanců. Platy tedy rostou, jen nemohou růst rychle. Naopak Iry placené z veřejných peněz postihl zmíněný 27% pokles. Co se úsporných opatření týče, jdeme příkladem celé Evropě. Je to ale právě razance škrtů, která dává naději, že se brzy oklepeme a krize v Irsku bude definitivně minulostí.

Viníte z irské krize euro?

Jsme velice otevřenou ekonomikou, dění ve světě a globální finanční krizi bychom tak jako tak neunikli, ale její neblahý dopad by byl o poznání slabší, ekonomický šok by nebyl tak citelný a naše schopnost ozdravit se by byla větší. Od poloviny 80. let jsme si prošli dvěma či třemi menšími recesemi, ale po roce či dvou se situace vždy dostala zpátky do normálu. Nyní je to úplně jiné.

Narážíte zřejmě hlavně na nemožnost provozování autonomní měnové politiky.

Jistě. Když jsem v roce 1986 kupoval svůj zmíněný dům, moje banka mi nabídla hypotéku s 8- či 9% úročením. V době, kdy jsem hradil její závěrečné splátky, činily úroky 13 %. Mladší generace, lidé, kteří kupovali nemovitosti v prvních letech tohoto století, když byly sazby nízko, měli naopak úroky kolem 2 až 3 % za běžné. Jejich poptávka zásadně přifoukla bublinu. Dnes mnozí z nich nemají zaměstnání a nemohou hypotéky splácet. Ocitáme se v začarovaném kruhu: banka nedostává peníze ze splátek, lidé nesplácejí a nemají práci, vláda zase postrádá potřebný objem daňového výběru, přitom však vyplácí dávky v nezaměstnanosti.

  • 1
  • 2
reklama
reklama