Willem Buiter (Citigroup): Trhy ještě kvůli eurozóně čeká pár infarktů. Řešení krize se ale blíží

Willem Buiter (Citigroup): Trhy ještě kvůli eurozóně čeká pár infarktů. Řešení krize se ale blíží

| Roman Chlupatý

Nad Evropou se stahují mračna další restrukturalizace dluhů. To trhy vesměs nečekají, a proto je to nepříjemně překvapí. Následovat bude srdeční zástava, respektive série srdečních příhod. Reálnou ekonomiku v Evropě by to ale nemuselo nijak výrazně poznamenat, říká hlavní ekonom Citigroup Willem Buiter v exkluzivním rozhovoru pro Investiční web.

Nedávno jste řekl, že se eurozóna blíží k řešení probíhající krize. Po cestě ale narazí na nějaké ty hrboly. Jak velké budou? Jak špatné časy ještě starý kontinent čekají?

Může to ještě být celkem špatné. Zdá se totiž, že jsou finanční trhy naprosto nepřipravené na něco, co by jen vzdáleně připomínalo události, které čekám. Konkrétně jde o několik případů restrukturalizace dluhů států z periferie eurozóny. V několika případech dojde na restrukturalizaci dluhu, který vlastní soukromé subjekty. A čekám také rozsáhlou restrukturalizaci bankovního dluhu. Ta bude zahrnovat přednostní nezajištěné dluhopisy a možná – i když doufám, že se tomu většina zemí vyhne – účast nepojištěných střadatelů jako na Kypru. S tím trhy nepočítají. Až první stát po Řecku oznámí restrukturalizaci dluhu, přijde mírná srdeční zástava. Případně k ní dojde, až se do problémů s dluhy dostane velká banka (zejména pokud půjde o velkou banku v jádru, případně takzvaném měkkém jádru eurozóny) a dojde na účast nezajištěných věřitelů.

Do jaké míry tyto události ovlivní ekonomiku eurozóny, která stále zápolí s recesí?

Čekám turbulence na finančních trzích. Ty se ale do reálné ekonomiky přenést nemusejí. Vyšší nezaměstnanost, propad v produkci a podobně nemusejí nastat, pokud tedy správně zareagují tvůrci monetární politiky, národní dozorci, regulátoři a orgány, které (doufám) budou brzy vytvořeny. Právě proto čekám, že se škody omezí na finanční trhy. Nejpravděpodobnější scénář z těch, s nimiž pracujeme, je nyní takový, že vše překonáme bez zásadních otřesů; na trhu jen dojde k sérii několika mírných srdečních zástav. Reálná ekonomika se ale nakazí jen v omezené míře.

Kdy podle vás dojde k první zmíněné srdeční zástavě? Jinými slovy, kdy je možné čekat, že se na trhy, které teď zažívají relativně klidné období, opět vrátí adrenalin?

Ona mírná srdeční zástava může přijít kdykoli. Může ji způsobit zapojení kyperských věřitelů do restrukturalizace; může to být Slovinsko, které bude zřejmě na začátku roku 2014 donuceno restrukturalizovat své bankovní dluhy způsobem, který se bude lišit od jeho současných plánů. Teď počítá s tím, že vše zalepí penězi z veřejného rozpočtu, podle mě to ale Evropská komise Slovincům nepovolí. Nedá Slovinsku svolení přistoupit k bankovní krizi tak, jak k ní přistoupilo Irsko. Šlo o chybu, která by se neměla opakovat. Za tímto horizontem jsou pak největším rizikem Portugalsko, Španělsko, a pokud se něco pokazí na politické scéně, tak i Itálie.

Platí stále, že je politika pro ekonomické ozdravení, respektive pro řešení evropské krize, přinejmenším stejně velkým strašákem jako problémy reálné ekonomiky?

Itálie má zdroje na rekapitalizaci bank. Tento krok ale také vyžaduje vítězství dobré vůle na politické scéně. Naděje tu do jisté míry je, což potvrzují například klesající preference Hnutí pěti hvězd. Většina lidí si prostě uvědomila, že strana protestu není řešením; je to něco jiného než strana, která by se mohla případně stát vládní. To je slibné. Itálie má ale stále před sebou politickou překážku. Ta je navzdory jistým úspěchům stále vysoká.

Politika může hrát významnou roli také v případě Řecka. Zatím jsme viděli až neskutečně málo protestů v ulicích, pokud vezmeme v potaz řeckou historii a extrémní strádání, které bylo Řekům naloženo na bedra. To, že prozatím v ulicích neteče krev a politická scéna je relativně stabilní, je pozoruhodné. Jelikož ale úplně nerozumím tomu, proč se Řekové prozatím chovají tak, jak se chovají, nevím, zda tomu tak bude i nadále. Pokud se objeví další stéblo, které by mohlo zlomit velbloudí hřbet, oživí to diskuze o možném Grexitu. A to by bylo hodně destabilizující.

Co si myslíte o Francii, o níž se opakovaně mluví, ale hned se na ni zapomíná? Někdy je označována za černou labuť Evropy. Pokud zkolabuje, rozehraje se tu úplně jiná hra.

Francie je naprosto nezreformovaná. Má obrovské plusy (infrastrukturu, vzdělané obyvatelstvo, několik světových firem), ale také má obrovské problémy (přebujelý veřejný sektor, soutěží s Dánskem o to, kdo bude mít největší podíl veřejných výdajů k HDP; jde bezmála o 60 %, což je naprosto šílené). To nejde ufinancovat, aniž by se vážně poškodily pobídky k tomu pracovat, spořit a investovat. Francie proto musí změnit svůj sociální model a finanční definici solidarity. Navíc přestala být konkurenceschopná, a to nejen ve srovnání s Německem – to se stal v podstatě každý –, ztrácí i v porovnání se zeměmi na periferii, které udělaly alespoň nějaké reformy.

I Francie ohlásila nějaké reformy. Podle vás tedy nejsou dostatečné?

Povedlo se něco málo na trhu práce, jinak vláda dělá kroky špatným směrem. Například represivní daně, které mají negativní efekt na celkový výběr daní, což evidentně relevantním orgánům nevadí; půtky se zahraničními investory jako ArcelorMittal; mnoho dalších věcí, které jako kdyby měly ukázat, že zákony hospodářské přitažlivosti pro Francii neplatí. Ony ale platí. Země přitom stále nese hodně ovoce, které visí nízko a může jí pomoci řešit její problémy. Měla by ho ale začít česat co nejdříve, jinak bude muset vztáhnout ruce po hůře dostupných plodech. Francie se může stát vážným problémem. Historicky je totiž motorem evropské integrace. Pokud ale začne bláznit kvůli finanční krizi a nezaměstnanosti, nebude tuto vedoucí roli schopna hrát.

reklama
reklama