John Kay (Financial Times): Evropští politici jsou slaboši. I tak se nám ale může povést krizi překonat

John Kay (Financial Times): Evropští politici jsou slaboši. I tak se nám ale může povést krizi překonat

| Roman Chlupatý

Globální finanční systém potřebuje od základu změnit. Jinak budeme nadále čelit jedné ekonomické krizi za druhou, což způsobí politickou nestabilitu a otevře dveře k moci politickým slabochům a bláznům, říká přední britský ekonom a komentátor listu Financial Times John Kay. Evropští politici ho zatím během krize nepřesvědčili. Ve srovnání se světovým standardem ale Cameron, Merkelová a další zase tak špatní nejsou.

Evropa si v poslední době užívá relativní pohody. Podle většiny expertů je to ale dočasné. Někteří přitom stále tvrdí, že projektu společné Evropy hrozí kolaps. Jak to vidíte vy?

Stále jsem přesvědčen o tom, že ta pravděpodobnost není moc vysoká. Před čtyřmi, pěti lety bych ale řekl, že je takřka nulová. Hodně škody napáchala europeizace řady problémů. Nebyla tu kapacita věci vyřešit. Mám na mysli třeba myšlenku bankovní unie. Odkud vlastně přišla? Než se objevila, nikdy jsem o bankovní unii neslyšel. Potřebujeme ji? Je to něco, co jsme si přáli? Vždyť to, že má Španělsko nesolventní banky, není evropský problém. A neměl by to ani být problém španělské vlády.

Někteří komentátoři tvrdí, že jde o další krok k cíli, kterého zkrátka nelze dosáhnout najednou. Tím cílem je federální (nebo kvazifederální) uspořádání Evropy. Vám to nedává smysl?

To je svým způsobem příběh, který Evropská unie píše od svého vzniku. Lidé, kteří chtěli federální stát, si mysleli, že pokud zvládnou zajistit, aby se evropské instituce rozvíjely dostatečně rychle, míra skutečné ekonomické integrace a ochota veřejnosti tento vývoj akceptovat porostou. Čekali, že se nakonec oba světy spojí. Dvacet, třicet let přitom měli pravdu. Šlo ale o riskantní strategii. Nyní to možná přestává fungovat, což může poškodit vše, co se dosud povedlo udělat. Právě proto se také opět vynořují problémy mezi západem a východem. To jsou věci, o nichž se zdálo, že jsou za námi; že tu máme evropské uspořádání, které vytrvá.

Svým způsobem se tedy obáváte o osud celého evropského projektu. Ti, kteří tento pohled zpochybňují, používají paralelu s míchanými vejci: jakmile je promícháte, je těžké je dělit.

Historie ale podobná tvrzení nepodporuje. Opakovaně například dochází k rozpadům států, což víte z vlastní zkušenosti. A v meziválečném období došlo k výraznému ústupu od stupně globalizace, kterého se v mnoha oblastech před světovou válkou dosáhlo.

Jakou roli čekáte, že Evropa napříště bude hrát? Čeká ji pozvolný úpadek namísto role velmoci, kterou jí mnozí ještě nedávno přisuzovali?

Relativní úpadek je vcelku nevyhnutelný, už k němu ostatně nějakou dobu dochází. To ale neznamená, že nemůžeme být chudší. Na druhou stranu, věci, které se teď dělají špatně, podle mě nejsou zase tak důležité. Když se nám podaří dát do pořádku finanční systém, pak to, že máme poměrně slabé politické lídry, tak vadit nebude. Faktem je, že pokud to porovnáme s globálním standardem, tak i když jsou naši politici slabí, tak špatní nejsou. Když se po celém světě rozhlédnu po lídrech, pak se asi nakonec spokojím s Cameronem, Merkelovou a Hollandem. Mohl bych totiž dopadnout mnohem hůře.

To je jistý záblesk optimismu, i když bezesporu omezený. O co dalšího by se Evropa mohla na cestě z krize opřít, respektive, kde hledat naději, že bude lépe?

Nevidím nic až tak pozitivního, pokud nedojde k základní finanční reformě. Současný systém nás totiž vláčí do stavu trvající krize. Nejde jen o rok 2008, byla to i bublina nafouknutá novými technologiemi, dluhová krize rozvíjejících se trhů. Pokud se na nás bude valit jedna krize za druhou, a pod všemi bude přitom podepsán finanční sektor, bude zřejmě nevyhnutelným důsledkem tohoto dění narůstající politická nestabilita. Pokud se ale pokusíme se současným stavem něco dělat – a berte to tak, že v opačném případě otevíráme prostor slabým a bláznivým politikům –, budeme v pohodě.

reklama
reklama