Evropa 2.0: Ze snu se stala noční můra. I tak ale společné Evropě věřím, říká Vladimír Dlouhý

Evropa 2.0: Ze snu se stala noční můra. I tak ale společné Evropě věřím, říká Vladimír Dlouhý

| Roman Chlupatý

Krize eurozóny je za námi, prohlásil před měsícem francouzský prezident Hollande. Šéfové Evropské rady a Evropské komise Van Rompuy a Barroso mu na dálku přitakávali. Od té doby se ukázalo, že se měnová unie pere s historicky nejvyšší nezaměstnaností, portugalská vláda se dostala na kraj propasti a Řecku, i když neplní všechny sliby, se uvolnila část další stabilizační infúze, jinak by zřejmě zkolabovalo. Nejen proto ale budoucnost společné Evropy zůstává nejistá, myslí si poradce Goldman Sachs Vladimír Dlouhý.

Blíží se německé volby, které mnozí experti považují za pomyslný bod zlomu. Před nimi zavládl v Evropě relativní klid, vyčkává se. Začnou se po nich "dít věci"?

Netvrdím, že se Alternativa pro Německo, nová strana, která rozvířila německé politické vody, nedostane do parlamentu. I když mnoho analytiků o tom pochybuje. Ale i kdyby se do parlamentu dostala, nebude mít zatím rozhodující vliv. Zdůrazňuji to "zatím". Proto podle mě nejočekávanější scénář je ten, že ECB bude dále nakupovat dluh jižních zemí, Evropa se bude snažit více přiblížit k federativnímu uspořádání, které by umožnilo i větší fiskální transfery na jih, což nepomůže rychlému zlepšení konkurenceschopnosti tamních zemí.

Současně s tím přijdou kroky, které mají finanční a kapitálové trhy přizpůsobit představě federálního uspořádání budoucí Evropy – bankovní unie, fiskální pakt a všechny ty v uvozovkách hrozné věci, které se skrývají pod různými zkratkami bruselského newspeaku, které ani neumím a nevím přesně, co znamenají, protože se to mění skoro každý měsíc. Očekávám, že toto bude i po německých volbách mainstream.

Co si o tomto mainstreamu, tedy o směru, jímž Evropská unie kráčí, myslíte? Ženou se Evropané hlavou proti zdi, nebo je víceméně správný?

Jsem přesvědčen, že není optimální, ale očekávám, že takto bude Evropa pokračovat. A protože je to něco, co český politik, český ekonom nebo český občan nemůže příliš změnit, pozorujme, jak se Evropa bude vyvíjet. Přejme si, aby se to povedlo, aby nedošlo k nějaké hlubší krizi eura, protože ta by dopadla i na nás. Ono se to snad povede, ale zase to nebude optimální z pohledu – abych to dobře ilustroval – mého sedmiletého vnuka.

Na co konkrétně váš vnuk doplatí? Co se vám na současném směřování EU nelíbí?

Ono to třeba povede k nějaké stabilizaci, určitému uklidnění politické i sociální situace v Evropě. Ale to, co se zdálo být pro Evropu zásadní před krizí, to jest, abychom se vyrovnali produktivitě, konkurenci a růstu těch nejdynamičtějších ekonomik světa, jako jsou Čína, Brazílie a další, se podle mě nezdaří. Obávám se, že současný směr bude znamenat jen další rozevírání pomyslných nůžek. Ono to neznamená, že se v Evropě budeme mít špatně. Pořád se jedna, dvě generace budou mít mnohem lépe než generace Číňanů a Indů. Ale z hlediska dlouhodobého – z pohledu někoho, komu je dnes těch sedm let, jako mému vnukovi – to prostě není optimální politika.

Znamená to, že nevěříte ve Spojené státy evropské, o nichž někteří experti v souvislosti s budoucností starého kontinentu mluví? Věříte vůbec v budoucnost spojené Evropy?

Je to sen. Já to nezesměšňuji, ani to tak tvrdě nekritizuji jako bývalý prezident Klaus. Studium historie 20. století jasně ukazuje, že se tento sen rodil v hlavách politiků i tak konzervativních, jako byl Winston Churchill, který k tomu přímo vyzval v jednom z projevů hned po skončení druhé světové války. Tento projekt se v hlavách politiků jako sen zrodil během hrozných zkušeností této války. Následně se přetavil do poválečné rekonstrukce a prvních kroků, které byly naprosto zásadní a správné a které vedly k vytvoření onoho společného ekonomického – ne politického – prostoru. Tento sen byl nejen naprosto pochopitelný, ale mimořádně záslužně realizovaný.

Problém tedy máte s tím, co přišlo potom, s tím pokusem federalizovat evropský prostor.

V okamžiku, kdy bylo po poválečné rekonstrukci, kdy si Evropa vybudovala kromě vnitřního trhu i určitý sociální model a určité politické řízení založené spíše na jmenování než na volbě, to znamená s určitým demokratickým deficitem, bylo najednou potřeba, aby vzájemné vztahy a solidarita v Evropě byly postaveny na pocitu jasně definované sounáležitosti. Ta by měla být srovnatelná se sounáležitostí a solidaritou jednoho národa, jako je tomu například ve Spojených státech. V tom okamžiku tento sen o společné Evropě narazil na historické, kulturní, národnostní, jazykové a další limity. V tom okamžiku se z něj stala spíše noční můra. Podle mě proto, že neexistuje jeden evropský démos, jeden lid. Ale rozhodně nechci vystupovat jako zásadní kritik celého projektu, pouze si myslím, že je to něco, čemu se vznešeně říká suboptimální strategie.

reklama
reklama