Eric Maskin: Škrty krizi jedině prohloubí

Eric Maskin: Škrty krizi jedině prohloubí

| Lukáš Kovanda

Američan Eric Maskin, laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2007, říká: "Už tak náročná pokrizová léta si Evropa sama činí ještě náročnějšími přehnaným důrazem na úsporná opatření. V USA jsou ozdravné kroky sice rozhodnější, ale také vyváženější a celkově citlivější."

Nobelovu cenu máte za teorii, která umožňuje rozlišit situace, v nichž trh funguje dobře, od těch, kdy tomu tak není. Můžete to přiblížit?

Vlastně lze říci, že existují dva základní typy trhů. První typ je v zásadě schopen regulovat sám sebe, druhý nikoli - musí tedy zasahovat regulační orgán.

Nějaký příklad?

Vezměte si trh s bramborami. To je celkem obyčejný trh. Když nastane neúroda, dejme tomu v Irsku, ceny brambor vzrostou. Růst ceny ale zároveň podnítí pěstitele v jiném regionu, třeba v České republice, aby produkovali větší množství této plodiny. Takto zvýšená nabídka brambor posléze stlačí cenu zpět dolů. V tomto smyslu koriguje trh s bramborami sám sebe; v rámci trhu samého existují síly, jež nastalý problém celkem přirozeně a samovolně řeší.

Ne všechny trhy jsou ale tak prosté.

Přesně tak. Třeba finanční trhy jsou mnohem komplexnější. Představme si, že se na pokraji kolapsu ocitne pár bank, které poskytly špatné úvěry. Charakteristické pro finanční trh je takzvané zapákování, tedy to, že banky v jeho rámci provádějí transakce s vysokým podílem vypůjčených prostředků. Toto vzájemné zadlužení činí z finančního trhu značně provázaný systém. Takže když se dostanou do potíží banky, které poskytly špatné úvěry, ocitají se následně v problémech i banky, které těm prvním poskytly úvěry a které s oněmi špatnými úvěry už nemusejí mít nic společného. Vzniká řetězová reakce. Tak začala i finanční krize.

Jako kdyby neúroda brambor na několika místech Spojených států vyvolala celosvětový, několikaletý hladomor.

Vskutku. Nastalo to, co se označuje jako "credit crunch". Banky nebyly ochotny poskytovat úvěry. A úvěr je základní "potravinou" každé ekonomiky. Bez úvěrové činnosti bank nefunguje pořádně nic jiného. Finanční trh se tedy značně liší od obyčejného trhu, od trhu s bramborami, a je potřeba vládní intervence, aby řešila problémy na něm vzniklé.

Banky tudíž nejsou schopny regulovat samy sebe?

Nemají k tomu dostatečné podněty. Z jejich hlediska je přirozené podstupovat enormní riziko a brát na sebe závratný dluh. Ze vzniku finanční krize tak viním regulátory, kteří věřili tomu, že regulace bank není potřeba. To oni měli zasáhnout! Jenže třeba takový Alan Greenspan, libertarián a bývalý šéf americké centrální banky, tedy hlavního regulačního orgánu, před lety prohlásil, že banky jsou schopny regulovat samy sebe a žádné zásahy zvenčí nepotřebují. To je omyl!

Jaké klíčové regulace finančního trhu je podle vás potřeba prosadit, aby se krize neopakovala?

Existují dvě zcela zásadní regulace. První spočívá v podmínění půjček splněním určitých minimálních požadavků. Příjemce úvěru by například měl být schopen podstatnější část celkové sumy uhradit ze svých zdrojů, takže třeba v případě úvěrů na bydlení by mělo dojít k zamezení poskytování stoprocentních hypoték. Banky samy s tím přitom nepřijdou, jelikož z důvodu zmíněného zapákování a provázanosti finančního trhu je riziko spjaté s tím, že ta či ona banka půjčuje pochybnému dlužníkovi, docela nepatrné.

Druhá zásadní regulace se týká právě zapákování?

Samozřejmě. Historická data prokazují, že zapákování v poměru patnáct ku jedné nebo dvacet ku jedné je dlouhodobě únosné. Například v Kanadě zapákování již v předkrizových letech omezili na maximálně dvacet ku jedné. Nebylo tedy možné provádět transakce s více než dvaceti vypůjčenými dolary na jeden dolar z vlastních zdrojů. A ani v nejvážnějším momentu finanční krize tam nedocházelo k žádným závažným kolapsům bank, na rozdíl od sousedních Spojených států.

Jakých hodnot dosahovala v té době míra zapákování v USA?

V letech 2005 či 2006 se běžně prováděly transakce se čtyřiceti nebo padesáti vypůjčenými dolary na jeden vlastní dolar. Když tedy dnes slýchám, že ekonomové krizi nepředpověděli, odpovídám, že minimálně ekonomická teorie ano. Teorie totiž jasně říká, že míra zapákování ve výši jedna ku třiceti, čtyřiceti či padesáti je prostě krajně nebezpečná.

Jsou už tyto nové regulace zakomponovány do současné legislativy?

Podle mě se skončilo v půli cesty. Nedostatečná je stále regulace zapákování. Nechává příliš mnoho na libovůli regulátorů. A jak jsme viděli před krizí, pokud regulátoři nemají jasně legislativně určeno, že jsou za těch a těch podmínek povinni zasáhnout tak a tak, končívá to u toho, že neudělají nic. V zákonech by prostě mělo být jasně napsáno, že banky nesmějí být zadluženy v poměru vyšším, než je nějaká konkrétní hodnota.

  • 1
  • 2
reklama
reklama