Daniel Kahneman: Chcete rozjet byznys a váháte? Tak se zeptejte někoho, kdo vám normálně moc nefandí

Daniel Kahneman: Chcete rozjet byznys a váháte? Tak se zeptejte někoho, kdo vám normálně moc nefandí

| Tomáš Hart

Daniel Kahneman je psycholog a ekonom, držitel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2002. Je právem označován za zakladatele behaviorální ekonomie, která studuje vliv různých sociálních a psychologických faktorů na lidské chování a rozhodování. Kromě výzkumu a vyučování na univerzitě v Princetonu je i uznávaným autorem, jeho kniha "Thinking, Fast and Slow" se stala bestsellerem (česky vyšla "Myšlení rychlé a pomalé").

Kahneman prožil děstství mezi Francií a Izraelem, kde se v roce 1934 narodil. Jeho rodiče byli Židé, kteří odešli z Litvy, aby je v roce 1940 zastihla nacistická okupace Francie. Už jako dítě během války poznal, jak složitá je lidská mysl. I jeho dětství, prožité ve strachu před válkou a holokaustem, ho ovlivnilo a navedlo na cestu, která se poprvé významněji zastavila v roce 1954, kdy promoval z psychologie na univerzitě v Jeruzalémě.

Lidé nejsou racionální

Jedny z jeho nejranějších vědeckých prací se věnovaly rozhodování a psychologii posuzování problémů. Byl jedním z prvních akademiků, který dokázal, že lidé nedělají racionální soudy a nepřijímají ekonomicky nejvýhodnější řešení, i když si mylně myslí, že ano. Vysvětloval, že lidé často nevolí nejlepší řešení, jelikož jsou náchylní k chybám a selektivnímu vnímání. To položilo základy pozdějšímu rozvoji behaviorální ekonomie.

Jeho dlouholetým spolupracovníkem byl Amos Tversky, společně publikovali řadu prací. Ve své řeči při přebírání Nobelovy ceny vyzdvihl spolupráci s Tverskym, když jejich vztah nazval protikladnou spoluprací, kdy odlišně myslící lidé pracují společně na vzniku něčeho nového.

V 90. letech se Kahneman opět ve svém výzkumu o něco posunul. Začal se věnovat výzkumu hedonismu, tedy tomu, co dělá život lidí příjemným a jakým způsobem o to usilují. Například iluze zaměření vzniká tehdy, když lidé uvažují o tom, jaké důsledky může jejich rozhodnutí mít nebo jaké scénáře vývoje mají před sebou. Lidé často, když posuzují dopad nějakého faktoru na své štěstí, mají tendenci tento faktor zveličovat a například očekávat, že po přijetí rozhodnutí se jejich štěstí výrazně zvýší. V realitě se však nejčastěji úroveň jejich spokojenosti rychle vrátí na úroveň z doby před změnou.

Pokusem dokázal platnost své teorie, když se ptal studentů z Kalifornie a Středozápadu Spojených států, jestli jsou šťastní a jestli si myslí, že lidé z druhé skupiny jsou také šťastní. I když obě skupiny vykazovaly stejnou úroveň spokojenosti, lidé ze Středozápadu USA si mysleli, že Kaliforňané jsou o hodně šťastnější, protože je tam krásné počasí. Soustředili se totiž hlavně na rozdíl v klimatu, protože to byl hlavní viditelný mezi těmito oblastmi. Počasí ale není pro štěstí tak důležité jako jiné věci. Stejně to platí pro otázky peněz a ekonomiky.

Makléři nemají recept na výběr akcií

Kahneman se také věnoval otázce, zda je možné, aby burzovní makléři mohli dlouhodobě a systémově vybírat nejlepší akcie ke koupi a prodeji se ziskem. Dokázal, že to možné není. Nikdo totiž není o tolik chytřejší, aby si udržel dlouhodobou výhodu oproti ostatním. A kdyby to byla jen otázka pečlivé analýzy, dělali by to všichni a výhoda by se ztratila. Lidé by také neměli při investicích uvažovat o tom, kolik mohou vydělat, ale raději o tom, kolik si nesmějí dovolit ztratit.

Thinking, Fast and Slow

Ve své nejznámější knize "Thinking, Fast and Slow" se věnuje lidskému rozhodování, které dělí na dvě skupiny. Systém 1 je rychlé, intuitivní a emoční myšlení, které se zabývá rychlými a jednoduchými úkoly: chůze, jednoduché počty a podobně. Systém 2 je určen pro řešení složitých, logických a čas vyžadujících úkolů, jako například násobení velkých čísel nebo volba správné strategie.

Kahneman píše, že hodně chyb děláme, když složité úkoly, vhodné pro Systém 2, řešíme mylně Systémem 1, protože si myslíme, že jsme racionální a zkušení a tyto úkoly hravě vyřešíme. Lidé si nejsou ochotni přiznat složitost, protože by se v ní necítili dobře.

Kahneman také tvrdí, že často zaměňujeme skutečnou zkušenost se svými vzpomínkami na minulou zkušenost a subjektivní pocit, který zatemňuje naše uvažování. V politice a byznysu lidé rádi vidí rozhodného, energicky vystupujícího člověka, který je se vším hned hotový. Složitost jejich problémů by ale ve skutečnosti vyžadovala klidnou a pomalou analýzu, což ovšem zase není atraktivní pro média, která vytvářejí mediální obraz toho člověka.

Kahneman radí, aby lidé v byznysu, kteří mají přijmout nějaké důležité rozhodnutí, zpomalili, dobře se vyspali a ptali se nejméně empatických přátel, co si o věci myslí. Ušetří se tak mnoha zklamání kvůli přehnanému sebevědomí, které se později ukáže jako neoprávněné.

reklama
reklama