Francie se vydá pobaltskou cestou. Nejdříve ale tvrdě narazí, předpovídá šéfka Hayekova Institutu Barbara Kolm

| Roman Chlupatý

Evropská centrální banka nám koupila čas, my jím ale mrháme. Většina krizí postižených zemí totiž odmítá provést potřebné hluboké a bolestivé reformy. Proto je čeká pomyslný náraz do zdi – okamžik, kdy už prostě nebude možné jet dál ve starých kolejích. V tu chvíli se řada evropských zemí může vydat řeckou cestou, varuje prezidentka vídeňského Hayekova Institutu Barbara Kolm. Největším euro-strašákem je přitom podle ní Francie.

Americká ekonomika se podle dostupných čísel uzdravuje, v Evropě došlo k jistému zklidnění. Znamená to, že krizová medicína funguje, nebo zažíváme klid před bouří?

Barbara Kolm
Barbara Kolm

Blíží se velká bouře, dříve nebo později musí přijít. Od roku 2008, kdy byly v Evropě spuštěny první záchranné programy, jsme si jen kupovali čas. Nic se ale od té doby nezlepšilo. Situace se mnohdy naopak zhoršila a mnoho zemí se nakazilo. Namísto toho, aby se nechalo Řecko padnout, se zachránilo, což znamená několik věcí. Zejména to, že se zachraňovaly zadky bankám, nikoli zemím. Nedělaly se reformy, které by bolely. V podstatě lze říci, že se neudělalo téměř nic. Když se zaměříme na to, kdo skutečně začal šetřit a seškrtal výdaje, zjistíme, že jsou to Bulharsko, Lotyšsko, Litva a Irsko. Další, kteří hlásí slušné výsledky, včetně Estonců, Řeků, Portugalců nebo Maďarů, zvýšili daně, což nepomáhá. Jinými slovy, jen čtyři země snížily jak výdaje, tak daňovou zátěž. Přitom právě to je jediná cesta k růstu.

Pověstné zelené výhonky, tedy signály ekonomického oživení, jež přicházejí i ze zemí, které zrovna nechválíte, jsou tedy podle vás jen iluzí vytvořenou centrálními bankami?

Přesně tak. Do systému se pumpují peníze, nic jiného se nedělá. Co to znamená? Všem bankám, které měly těžce zainvestováno do Řecka, se z této problémové země povedlo utéct. Prodaly své dluhopisy Aténám. Jsou tedy v klidu, alespoň co se možných turbulencí způsobených řeckými dluhopisy týče, ale nejsou za vodou. V portfoliích mají pořád francouzské, italské a španělské dluhopisy. Francie je přitom podle mě z této trojice největším strašákem. Italové vždy nakonec zvládli své potíže nějak vyřešit, mohou se totiž opřít o malé a středně velké podniky, které jsou vcelku produktivní. I když možná neplatí daně, je v Itálii šedá ekonomika, která prostě funguje. A Španělé, navzdory vysoké nezaměstnanosti, jsou příliš hrdí na to, aby nechali Troiku nahlédnout do svých účetních knih. Proto své problémy nakonec nějak vyřeší, budou totiž připraveni zkusit v podstatě cokoli.

Od Itálie ani Španělska tedy default - ani technický default, který zvolilo Řecko - nečekáte?

Ne, minimálně v průběhu příštího roku nic takového nečekám.

A co Francie? Co se bude v dohledné době dít s touto velkou neznámou?

Francouzi možná ani nevědí, jaký mají problém. Nalhávají si, jak dobří jsou, a stále žijí v iluzi velkého národa, kterým ale už nejsou. Mají problémy s příliš silnými odbory, s tím, že u nich nejsou žádné malé a středně velké firmy, a také s tím, že dvě třetiny pracujících nějakým způsobem dělají pro vládu – ať už jde o učitele, nebo byrokraty, kterých mají ohromné množství. Země má proto problémy s produktivitou, o které to nakonec celé je. Němci přežili, protože jsou produktivní a protože udělali to, co bylo potřeba udělat. Mimochodem, byl to socialista, kdo provedl ty nejtvrdší reformy, kdo umožnil restart. Kdyby Gerhard Schröder nezreformoval trh práce, nebylo by Německo tak produktivní, jak je. A nebylo by schopno zachránit zbytek Evropy.

Někteří experti tvrdí, že se i ve Francii začínají věci zlepšovat, příkladem je právě trh práce. Je možné, že se země vyhne kolapsu? Nebo je pád, který by otřásl celou Evropou, nevyhnutelný?

Myslím si, že prezident Hollande neudělal dobře, když zvýšil daně. Zpomalilo to ekonomiku a donutilo lidi, kteří by jinak přispěli k růstu zaměstnanosti a produktivity, opustit zemi. Francouzská lekce z krize tedy bude bolestivá. Oni prostě budou muset doslova narazit do zdi, pak teprve budou ochotni věci měnit. Tím mám na mysli zásadní, strukturální reformy. Budou se muset vydat podobnou cestou, jakou šla například Litva. Je potřeba, aby si politici uvědomili, že musejí seškrtat i své platy, že nemohou chtít po občanech, aby si utáhli opasky, a sebe ušetřit. Zadruhé, je potřeba strukturálních reforem, tedy reforem penzijního systému, zdravotnictví a školství. Nic z toho se nejen ve Francii, ale v celé západní Evropě zatím moc nezměnilo.

Předpovídáte právě proto onu zmíněnou velkou bouři? Čekáte, že Francie a další země nakonec narazí do zdi a budou muset začít s velkými změnami?

Buď se rozhodneme pro reformy - všechny, najednou a hned -, nebo se všichni staneme Řeckem. Což mimo jiné znamená, že životní standard a kvalita života půjdou dolů. My si už některé věci prostě nemůžeme dovolit. Žijeme ve světě, kde je konkurence nesmírně ostrá. Asie, Amerika, Latinská Amerika – tam všude je možné najít robustní růst. Lidé v Evropě nedoceňují, co se kolem nás děje. Nechci mluvit o Africe, tam to ještě bude trvat, ale podívejte se třeba na Chile, na jeho růst, na míru ekonomických svobod, na to, jaké tam mají HDP na osobu. To jsou věci, na které je teď potřeba se v Evropě zaměřit.

reklama
reklama