Radost z nezávislé policie? Někdo si může správně ťukat na čelo

Radost z nezávislé policie? Někdo si může správně ťukat na čelo

| redakce

Nezávislost je skvělá třeba v umění. Ale opravdu chceme docela nezávislé i ozbrojené síly? Naši předkové by takovou myšlenku označili za šílenou.

Jestli někdo bude vycházet ze zkušeností jen několika let, může si postavit dům v korytě řeky. Ale ten, kdo dokáže zohlednit i delší zkušenost, si ho raději postaví na kopci. Jestli někdo bude vycházet ze zkušenosti posledních několika desetiletí, bude si spořit do státního fondu. Kdo dokáže zohlednit i větší časový úsek, bude investovat spíše do dětí a do svých schopností. Ten, kdo vychází z politické reality posledních let, může se radovat z toho, že policie získala nezávislost. Kdo má širší rozhled a zajímá se taky trochu o dějiny, toho něco podobného k smrti děsí. Protože ozbrojené síly vymykající se politické kontrole... Na konci toho zpravidla není Bruce Willis chránící nebohé vesničany, ale neovladatelné drancující bandy.

Dlouhodobá lidská zkušenost totiž říká, že pokud bude někomu svěřena nekontrolovaná moc, dříve nebo později ji začne zneužívat. A všichni také víme, že je lepší snášet režim, v němž se krade, než režim, ve kterém beze stopy mizí lidé, kteří se znelíbili důstojníkům tajné policie. Dlouhodobá zkušenost také říká, že na začátku si každý myslí, že se to může týkat jen těch horších, zkorumpovanějších, bohatších, židovštějších a tak dále. A pokaždé se to ukáže být iluzí.

Jak spoutat Leviatana

Nejprve trocha teorie. S trochou zjednodušení lze říci, že základní politologická otázka už od pozdního středověku zní: Jak najít model, který zabrání extrémním případům tyranie, respektive který zabrání zneužívání státní moci vůči vlastnímu obyvatelstvu? Odpověď, která se nakonec ukázala jako neúčinnější, spočívá v ideji dělby moci. Podle ní má být moc státu rozdělena na tři oddělené části, které se mají navzájem hlídat:

Moc výkonná (vládní) – předseda vlády, ministři a všichni jejich zaměstnanci. Prostě ti, kdo se starají o chod veřejné správy a kdo mají naplňovat záměry vládce – panovníka, lidu nebo kohokoliv jiného.

Moc zákonodárná – moc stanovovat pravidla, podle kterých se vládne. To jsou v našem případě poslanci a senátoři.

Moc soudní – moc rozhodovat spory mezi jednotlivci, mezi jednotlivci a vládou i spory mezi jednotlivými typy moci.

Je to koncepce, která už skoro 300 let dobře funguje a celkem spolehlivě dokáže zabránit despocii. Vlastně jediné místo, kde dochází opakovaně k poruchám, jsou soudy. Co když soudci začnou vynášet svévolné rozsudky a ignorovat pravidla, podle nichž se mají řídit? To je ovšem problém, který se v České republice projevuje jen okrajově, v podstatě jen tehdy, když soudci Nejvyššího soudu hlasují o svých vlastních platech a o svých vlastních důchodech.

Kdo má úkolovat policii

Kde je v tom nezávislá policie a nezávislá prokuratura? Není! Policisté a prokurátoři jsou prostě jen státními zaměstnanci a plní zadání, která dostávají od vládce. Mají urážku císařpána přísně stíhat, nebo spíše ignorovat? Mají se věnovat pořádku na ulicích, nebo spíše vyšetřovat zločiny bílých límečků? Mají být zdvořilí, nebo spíše budit hrůzu? To jsou otázky politické, nikoliv odborné. V demokratickém státě o nich rozhodují voliči, jinde třeba král. Pokud o nich začnou rozhodovat sami policisté a prokurátoři, vzniká režim zpravidla označovaný jako policejní diktatura.

Pokud máme za to, že má být před soud postaveno více korupčníků, měli bychom volit politika, který slíbí, že najme takové prokurátory, kteří to dokážou. Když toho nebude schopen, máme si příště vybrat jiného politika. To předpokládá, že politik prokurátory zaměstnává, má pravomoc je vyměnit a řídit. A je před voliči odpovědný za výsledky jejich práce. Totéž platí o policii.

  • 1
  • 2
reklama
reklama