Eva Zamrazilová (ČNB): Nabobtnalé bilance centrálních bank budí obavy. K vyřešení velkého měnového experimentu bude potřeba i štěstí

Eva Zamrazilová (ČNB): Nabobtnalé bilance centrálních bank budí obavy. K vyřešení velkého měnového experimentu bude potřeba i štěstí

| Roman Chlupatý

Jakékoli operace přesahující práva a povinnosti věřitele poslední instance nebo potřebu akutní pomoci jsou s velkým otazníkem a znamenají výrazné riziko. Mnohé centrální banky nicméně do těchto neprobádaných vod během krize vpluly. Nyní je otázkou, zda se jim podaří se z nich vrátit do známých kotvišť, říká členka bankovní rady České národní banky Eva Zamrazilová.

Česká ekonomika má podle vás potenciál růst po krizi v průměru 3% tempem. Kdy se dostaneme na trajektorii směřující k těmto udržitelným růstovým hodnotám?

To si netroufám odhadnout. Jako malá otevřená ekonomika jsme závislí především na situaci v Německu a v dalších sousedních zemích, které jsou cílem zhruba tří čtvrtin českého exportu. Je fakt, že tyto země nepatří v Evropské unii k těm nejpostiženějším, což je jistý světlý moment. Na druhé straně je ale také fakt, že řešení krize v eurozóně není na dohled, nevidím v ní totiž udržitelný obrat směrem ke stabilizaci, obrat k lepšímu. Bude tedy záležet na tom, zda se českým exportérům povede najít nová odbytiště, a také na dalším vývoji situace v Německu.

Jaký scénář vývoje v eurozóně je podle vás nejpravděpodobnější?

Z krize jsem si odnesla jeden zásadní poznatek, a sice ten, jak jsou naše prognostické schopnosti omezené, jak špatně lze odhadovat budoucnost. Řeknu proto jen to, že v eurozóně očekávám velice slabý růst. A doplním, že už se nejedná o krizi ekonomickou; je to krize, která se dostala do jiných dimenzí, než jsou čistě ekonomické vazby.

Často se zmiňuje paralela s japonskou ztracenou dekádou. Hrozí Evropě něco podobného?

Říká se, že se Japonsku nepodařilo vymanit se ze ztracené dekády navzdory nízkým úrokovým sazbám a uvolněné měnové politice. Já se ale bojím, zda budoucnost neukáže, že tu ztracenou dekádu ony nízké sazby a extrémně uvolněná měnová politika nezhoršily nebo nezpůsobily. Pro mě je onen japonský experiment argumentem proti nízkým úrokovým sazbám. Je fakt, že se na to dívám opačně než většina mainstreamových ekonomů, prakticky nikdo se mnou nesouhlasí, ale zatím mě to nijak nezviklalo.

Naváži-li na vaši premisu, neměla by ztracená dekáda hrozit i eurozóně nebo Spojeným státům, kde jsou úrokové sazby na velice nízké úrovni?

Obecně řečeno, nevěřím tomu, že by Spojené státy riskovaly něco jako ztracenou dekádu. Mají mnohem větší hospodářsko-politický vliv než Japonsko a jako dominantní hráč světové ekonomiky nějakým způsobem ovlivní situaci tak, aby vše zvládly a ztracenou dekádu nezažily. Jde o emitenta hlavní rezervní světové měny, což je podle mě důležité.

Bude i proto Fed – a obecně velké centrální banky – napříště podobně aktivistický jako dosud? Je součástí nového normálu to, že centrální banky a bankéři budou daleko více vidět?

Nyní se hraje o nezávislost centrálních bank. Hlavním problém skutečně vidím v tom, že není jasné, zda si ji centrální banky budou schopny udržet. Pro mě osobně je cokoli nad rámec pozice věřitele poslední instance a krátkodobého řešení akutních hrozeb s velkým otazníkem, velice diskutabilní a rizikové. Ale nemohu se vyjadřovat k práci svých mocnějších kolegů.

Je ohrožena pouze nezávislost velkých bank jako Fed nebo ECB, nebo centrální bankovnictví jako takové po několika dekádách pohybu směrem k větší autonomii začíná přicházet o pozice?

Obávám se, že se to týká centrálních bank obecně. Další obava pramení z toho, jak rychle se nafoukly bilance centrálních bank – ze 6 na 18 % u Fedu, z 10 na 25 % u ECB a ze 6 na 26 % u Bank of England. Bank of Japan a Abenomiku vůbec nekomentuji. Samozřejmě, pokud se Japoncům podaří strukturální reforma, kterou plánují a kterou jsem viděla celkem do detailu – a na papíře nevypadá špatně –, může napsat Bank of Japan osobitý a úspěšný příběh. Ale i tak se obávám toho, jakým způsobem se bilance bank budou vracet k normálu. Budou banky nakoupená aktiva odprodávat? Kdy s tím začnou? A jak se budou vyvíjet ceny těchto aktiv? Kdo je bude nakupovat? A jak to ovlivní vývoj na finančních trzích? Podle mě je s exitem velkých centrálních bank spojena řada nejistot, což potvrdila silná reakce trhů na pouhou zmínku Fedu o tom, že by se objem odkupů aktiv mohl mírně snížit.

Jak tedy podle vás současný velký monetární experiment dopadne?

Stejně jako jsem si v roce 2007 ani v září 2008, kdy padla banka Lehman Brothers, nebyla schopná ani představit rozsah toho, co se bude dít, by mi dnes nepřipadalo profesionální a důvěryhodné říkat, co trhy čeká. V žádném případě to ale nebude jednoduché. Ta situace je spojena s řadou rizik. Ale samozřejmě, i centrální bankéři mohou mít nakonec štěstí, o tom to také trochu je.

reklama
reklama