Duch sovětské doby: Euroasijská unie Evropu neohrozí, užší spojení s Kremlem zatím není pro ostatní atraktivní

| Roman Chlupatý

Krize eurozóny nahrává Moskvě a jejím imperiálním zájmům. Euroasijská unie, jejímž duchovním otcem je ruský prezident Vladimir Putin, se totiž díky krizi eura může zdát východoevropským a středoasijským státům lákavější než dýchavičná Evropa, předpovídala ještě nedávno část komentátorů. V praxi se ale tato proroctví nepotvrdila, říká Jana Kobzová, analytička z uznávaného think tanku European Council on Foreign Relations. Že by se variace na sovětský kolos stala v dohledné době konkurentem EU, proto neočekává.

Opakovaně se spekuluje o tom, že krize v eurozóně nahrává snahám Moskvy oživit do určité míry sovětskou říši, jejího ducha, a to v podobě Euroasijské unie. Co si o tom myslíte?

Jana Kobzová
Jana Kobzová

Nejsem si jistá tím, že chce Moskva oživit ducha Sovětského svazu. Určitě chce posílit ochranu svých hranic a ekonomické vztahy s okolními státy. Ano, asi tam je i jistý imperialistický prvek v tom, že jsou země jako Ukrajina a Bělorusko vnímány Rusy a Kremlem jako ne zcela cizí státy – nejsou to součásti Ruska, ale ani úplná cizina. A hospodářská krize – tlaky na rozpočty a podobně – v tomto smyslu znamená jistou příležitost. Moskva ve východní Evropě půjčuje za úplně jiných podmínek, než za jakých nabízejí půjčky Evropská unie nebo Mezinárodní měnový fond; ty je totiž něčím podmiňují. Na druhou stranu, pokud se zaměříme na poslední tři roky, kdy "integrace" Ruska, Běloruska a Kazachstánu probíhala, nikdo se k projektu Euroasijské unie nepřipojil.

Někteří politici v Kyrgyzstánu a vláda Tádžikistánu nicméně vyslali signál, že by o členství mohli mít zájem. Proruské síly na Ukrajině se podle všeho této myšlence také nebrání.

Ukrajinu Rusko vždy vnímalo jako zemi, se kterou má smysl se nejen politicky, ale i hospodářsky propojit. K žádným faktickým krokům tímto směrem ale nedošlo, přestože Ukrajina potřebovala peníze a Mezinárodní měnový fond jí kvůli neochotě Kyjeva zavést požadované reformy odmítal půjčit. Ukrajinci ani pod tlakem nevstoupili do Euroasijské unie. A ani vstup neplánují, tamní elity se totiž snaží chránit si svoji suverenitu a moc; na těch jim záleží více než na možnosti půjčit si pár miliard. Jde o skupinu oligarchů, kteří vědí, že když se domácí ekonomika naplno otevře Rusku, budou ohroženy jejich obchodní zájmy. Elitám na Ukrajině i v mnoha dalších bývalých sovětských zemích prostě vyhovuje, že jsou tyto státy přesně v té situaci, v které jsou.

Nemůže ale pokračující krize a vše, co je s ní spojené – včetně nyní narůstajícího tlaku na rozvíjející se ekonomiky –, tyto elity a jejich záměry ovlivnit?

Teoreticky platí, že jsou ty šance teď z pohledu Moskvy větší, tlaky na zmíněné ekonomiky jsou totiž nesporně větší. V praxi se ale nic podobného nepotvrzuje. Bělorusko mělo možnost půjčit si od Mezinárodního měnového fondu. Pod tlak se dostalo ne proto, že mu nikdo nechtěl půjčit, nechtělo se zkrátka otevřít Západu. Bělorusové nechtěli, aby měl Západ možnost ovlivňovat, co a jak dělají. Něco podobného platilo také o zmíněné Ukrajině.

Jaká je tedy podle vás budoucnost Euroasijské unie, pokud tedy nějakou vůbec má?

Čistě teoreticky se může rozkročit poměrně doširoka, v praxi se ale nerozepíná téměř vůbec. Ano, uvažuje se o členství Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, což ale ekonomicky z pohledu Ruska nemá žádný smysl. Velký smysl by naopak měla Ukrajina, to by byla pro celou Unii "hlavní cena". Zaměříme-li se na obchodní vztahy Ruska s jednotlivými zeměmi, na potenciál, který ukrajinský trh má, tak jde o ekonomiku, která má z pohledu celé Euroasijské unie velkou hodnotu. Pro Ukrajinu má ale v dlouhodobé perspektivě větší smysl navázat užší kontakty s Evropskou unií, stát se součástí společného evropského trhu.

V roce 2010, kdy se myšlenka Euroasijské unie začala materializovat, byl HDP eurozóny 12,2 bilionu USD, zatímco Ruska, Kazachstánu, Běloruska a Kyrgyzstánu 1,68 bilionu USD. Jak silným ekonomickým hráčem Euroasijská unie vlastně je, případně může být?

Euroasijská unie nyní nemá hospodářské základy potřebné k tomu, aby fungovala jako zárodek potenciální obdoby společného evropského trhu. Zákony, dohody a tak dále často nejsou dodržované. To, co zatím vzniklo, je vlastně celní unie, a to i kvůli zájmům samotných zainteresovaných států. Kazachstán ani Bělorusko nemají zájem na tom, aby integrace s Ruskem překročila určitou mez. Bělorusko se s Ruskem v roce 1996 koneckonců dohodlo na tom, že vytvoří společný stát – prostor pro integraci tedy existoval ještě před vznikem Unie –, chyběla ale politická vůle. A stejné je to v případě Kazachstánu.

Jinými slovy, zatímco v Evropě se podařilo najít politickou shodu, na níž ekonomika stavěla – a přes významné turbulence stále staví –, v postsovětském prostoru konsenzus schází?

Přesně tak. Bělorusko, Kazachstán – a předpokládám, že i další země – mají zájem na rozšíření obchodních kontaktů. Rusko je totiž obrovský, nesmírně lákavý trh. Nejsou ale ochotné vzdát se suverenity v klíčových oblastech, což byl předpoklad vzniku společného evropského trhu. Politická vůle k něčemu podobnému chybí v Minsku i Astaně; v Moskvě pak nechybí jen proto, že na Kreml připadá 80 % veškerého rozhodování.

reklama
reklama