Günter Deuber (Raiffeisen Bank): Evropa je stále Achillovou patou světové ekonomiky. Za pět let můžeme pochybovat, zda má EU smysl

| Roman Chlupatý

Díky krizi Evropané vystřízlivěli, od EU již nečekají zázraky. To by mělo sice přispět ke stabilizaci problémových ekonomik, pochybnosti o snaze sjednotit starý kontinent ale nezmizí, myslí si ekonom Raiffeisen Bank Günter Deuber. Evropany totiž ani dramatické hospodářské turbulence nenaučily jednat rychle a efektivně. Unie tak podle Deubera asi ani v budoucnu nebude tou silou, kterou někteří očekávají, což může vyvolat další vlnu nespokojenosti.

Evropu ještě nejspíše čeká pár otřesů, to ostatně naznačují čerstvé spekulace o další pomoci Řecku, nicméně kus cesty již urazila. Když se zaměříte na systémové změny, co vás zaujalo?

Günter Deuber
Günter Deuber

Aktuálně je v Evropě možné sledovat některé pozitivní trendy. Krize například změnila pohled na kontinent jako takové hezké, útulné, teplé místečko, kde se každému daří, kde může každý snadno uspět, a pokud se nedaří, není problém dočkat se pomoci. Toto se mění, ochota poskytovat pomoc totiž mizí, a to i proto, že neexistuje jednotné evropské veřejné mínění nebo něco podobného, jsou tu stále národní státy. To je dobře, Evropě by to mělo pomoci. Bude lépe, když si lidé nebudou myslet, že není zapotřebí přestěhovat se ze Španělska třeba do Německa, když na jihu není práce; když si nebudou myslet, že když je propustí, vše vyřeší podpora v nezaměstnanosti.

Jinými slovy, krize přispěla k alespoň částečnému návratu do reality.

Rozdíly, které tu nyní panují, jsou největší za několik dekád. To potvrzuje, že se věci mění, že se Evropa vyvíjí. Díky tomu se mění i to, jak je společná Evropa vnímána. Opakuji, že je to jedině dobře. Ukazuje se například, že není tak jednoduché mít v Evropě podobné životní standardy, to je zkrátka realita. Fakt, že tuto divergenci ve stále větší míře přijímáme, vítám. Podle mě je správné, že se ustupuje od snahy o přehnanou míru konvergence jednotlivých evropských ekonomik.

Lze to chápat jako dospívání, díky kterému společná Evropa sílí, nebo alespoň v budoucnu posílí?

Evropu stále považuji za Achillovu patu globální ekonomiky. Stejně tak je slabinou, pokud jde o řízení. Hospodářská a finanční krize totiž ukázala, jak obtížné je v Evropě jednat a prosadit smysluplné věci. Ani hluboká krize, která ohrozila jeden ze samotných pilířů unifikace – euro –, to nezměnila. Proto jsem velice skeptický, pokud jde o změnu v této oblasti v příštích pěti, deseti letech. Ani v době, kdy existovaly vážné obavy, že prestižní projekt eurozóny zkolabuje, nebylo jednoduché prosadit rozumné a odvážné kroky, díky nimž by se věci pohnuly kupředu. Teď navíc podobný tlak chybí.

Znamená to, že bude Evropa na globální scéně stále hrát pomyslné druhé housle?

Opravdu příliš nevěřím tomu, že by Evropa v následujících pěti letech mohla být mocnější, že by mohla zaujmout výsadnější postavení na mezinárodní scéně. Pro Evropu je to výzva, zastánci společné Evropy totiž opakovaně připomínají, že jde o jedinou cestu, která evropským zemím zajistí udržení silné pozice na globální scéně, která se jinak velice rychle mění. Když se však nedaří a nebude dařit tento záměr naplňovat, může se o projektu jako takovém začít vážně pochybovat.

Jak pravděpodobné podle vás je, že se Evropská unie vzchopí, že bude silou, jakou by mohla být?

Podívejte se na Čínu, jak se snaží navázat nadstandardní, exkluzivní vztahy s Německem, ne s Evropskou unií. O něco podobného se dříve pokoušelo i Rusko; i tomu šlo o vztah s Berlínem, nikoli s Bruselem. Jistě, do určité míry je to dáno vývojem a záměry vlád v neevropských zemích, nicméně partnerství není o jedné zemi. Nevylučuji proto, že se podobné věci budou dít i v budoucnu, zejména pokud budou mít velké země pocit, že mohou mít vliv samy o sobě, ne prostřednictvím evropských struktur. A pokud tomu tak bude, za nějakých pět, deset let bude určitě otázka, zda vůbec potřebujeme EU, zcela pochopitelná.

Pochybnosti o smyslu Evropské unie se už během krize objevily. Podle vás se tedy vrátí?

Ano. Uvědomili jsme si, že spojení – EU – není pohodlnou cestou k bohatství, ke zbohatnutí celé Evropy. To už je podle mě vesměs přijímáno jako fakt. Za pět nebo deset let se ale možná budeme muset začít smiřovat s tím, že Evropská unie nedokáže zajistit vliv Evropy jako celku na globální scéně. Opodstatněnost celého projektu tak možná bude postupem času mizet. Ani tak ovšem neočekávám, že by projekt Evropané zastavili, nebo se jej dokonce pokusili zvrátit. Vyžadovalo by to totiž odvážné a smysluplné rozhodnutí, a ta Evropě prostě nejdou.

reklama
reklama