František Kinský: Chaos nás unaví. Pak se svět i byznys vrátí k hodnotám a ke stabilitě

František Kinský: Chaos nás unaví. Pak se svět i byznys vrátí k hodnotám a ke stabilitě

| Roman Chlupatý

Jednou lidé začnou toužit po kráse a po uklidnění, protože je prostě unaví ošklivosti, které je obklopují. Pak se teprve začne vracet, že jsme tady to krásno pro ně zachovali, řekl mi František Kinský při procházce parkem, který dal jeho rod z velké části z vlastních peněz po roce 1989 dohromady, stejně jako celý zámek. Po těchto slovech sebral ze země nedopalek, který někdo z návštěvníků odhodil. Důkaz, že ona doba ještě nenastala.

Kdybyste byl býval věděl, co víte nyní, opustil byste pozici výkonného ředitele v prestižní reklamní agentuře a stal se zámeckým pánem? Se vším více i méně příjemným, co k tomu patří?

Kdybych byl býval věděl, do čeho se pouštím, tak bych si to asi hodně rozmýšlel. Ale již tehdy jsem tušil, do čeho jdu, a vzal jsem to jako novou výzvu. Ta navíc přišla v době, kdy jsem byl frustrovaný prací v reklamě. Na jednu stranu byla skvěle odměňována, z mého současného pohledu dokonce až nezaslouženě, a ta práce mě bavila. Na stranu druhou jsem z ní začal být hodně unavený. Uvědomil jsem si, jaké množství energie člověk během poměrně krátké doby vydá, aby něco udělal, a v okamžiku, kdy je práce dokončená, to celé začíná znovu; to samé, jen místo margarínu je to třeba šroubovák nebo jiná hloupost.

Když jste v reklamě patnáct let, váš entuziasmus rychle vyprchává. Zjistíte, že za sebou v podstatě nic nenecháváte. A to nic mě tehdy začalo příšerně drtit. Zároveň jsem si vzpomněl na rozhovor, který se mnou vyšel v Mladé frontě. Titulek k němu byl, parafrázuji, "František Kinský – ten, který Čechy naučil jíst Ramu". To mělo být mé poselství? Katastrofa! Nemohl jsem přece opustit svět s tímto cejchem.

Starost o zámek a celé panství vám nabídla k vysokoobrátkovému světu reklamy alternativu. Jak rychle jste si uvědomil, že nejde jen o epizodu, o dobití baterek?

V době, o níž mluvím, jsem již do Kostelce pravidelně jezdil a začal tušit, že se ho asi jednou chopím. Otcovy plány byly jiné, chtěl mě a mého bratra vynechat a přenést zodpovědnost na mého syna. Ten se toho ale ve svých osmnácti, devatenácti letech strašně lekl. Úplně tomu rozumím, v jeho věku bych udělal totéž – odjel bych na Nový Zéland, někam daleko. Ale já jsem tady byl a řekl si, že tu výzvu přijmu.

Zámek v Kostelci nad Orlicí
Zámek v Kostelci nad Orlicí

Přišel jsem sem a první, co se dostavilo, bylo zděšení z toho, jak moc je to práce a starostí. Ale časem, když jsem si ten dům více procházel, jsem zjistil, že k sobě patříme a že je mou povinností – nakonec jsem si i uvědomil, že ne povinností, ale radostí – to tu budovat a táhnout dál. Nevím, zda bych na to měl sílu hned od začátku, ale přišel jsem sem ve chvíli, kdy, jak říkal můj otec, už nešlo cuknout. A tak jsem to rozvíjel, až mě to najednou začalo bavit. Nyní si začínám hrát s detaily a nesmírně si to užívám. Že to stojí velké peníze, které je někde potřeba vydělat, je věc jiná.

Opustil jste tak moderní, nestálý svět a vrátil se k historii, k tradici. Nezapochyboval jste, zda to není slepá ulice, zda tu stále je a bude pro něco podobného místo?

Obávám se, že to, o čem mluvíte, je nejbližší budoucnost. Že se nedožiji toho, kdy se tato šílená hektičnost zastaví, svět zařadí zpátečku a požene se – ze začátku váhavě, ale pak docela s chutí – zpátky k něčemu pevnému a ukotvenému. Současný chaos ho musí jednou unavit, jinak to prostě nejde. Musíme se vrátit k původním hodnotám, respektive k nějakým hodnotám. Tím nemyslím jen morální, ale i ekonomicky stabilní hodnoty.

Patřím k lidem, kteří například bankovní příkazy stále vyplňují ručně, a všichni se mě ptají, proč to nedělám přes internet. Odpovídám, že mě děsí systém virtuálních peněz, virtuální výměny hodnot. Dlouho mi trvalo, než jsem začal platit kartou, protože v peněžence vždy vím, kolik mám peněz. Když je vyndám, je prázdná do okamžiku, než tam zase nějaké dám. A když tam nic není, tak si nemůžu nic koupit, nemůžu nic zaplatit. Proto musím neustále počítat s jistou rezervou. S kartou to tak není.

Zní to paradoxně – člověk, který učil Čechy jíst Ramu, který tu tedy pomáhal budovat konzumní společnost, ji svým způsobem odmítá.

Lidé, kteří propadli virtuální směně zboží, peněz a hodnot, se mnohdy pohybují v absurdních číslech; ve světě, který de facto neexistuje. Já si například nedokáži představit, co by se stalo, kdyby všichni drobní střadatelé na světě přišli do bank a řekli si o své peníze. Systém by zkolaboval, nemáme ani tolik papíru, aby lidé ty své úspory dostali do ruky. A to jsou jen drobní střadatelé, co teprve, kdyby si pro peníze přišli milionáři? To by pak v bankách museli rozstřihávat Financial Times na proužky a říkat lidem, že to jsou jejich peníze. Takové papírky jsou ale příliš malé, a nejsou tak dost dobré ani na vytření, no víte čeho.

Přitom to není tak dávno, kdy byl například dolar kryt stříbrem a zlatem, člověk tedy mohl v bance dostat ekvivalent dolaru ve stříbře a ve zlatě. Dnes jsou na penězích napsány nesmyslné věci – za komunismu u nás byly peníze kryté prací dělnické třídy, na dolaru zase je "In God We Trust", tedy "věříme v Boha". Jak má ale chudák Bůh ten zmatek zvládat?

reklama
reklama