Michl vs. Carnell: Česko-britské úvahy o krizové ekonomice, podpoře růstu a kvantitativním uvolňování

| Roman Chlupatý

V krizi nejsme; na tom, jak rychle škrtat, se neshodneme; kvantitativní uvolňování může nakonec koupit za hodně peněz málo muziky. Tak lze shrnout diskuzi Aleše Michla z pražské Raiffeisenbank a Roba Carnella z londýnské ING. Z debaty dvou respektovaných ekonomů vám Investiční web, který je posadil k jednomu stolu, nabízí to nejzajímavější.

Michl: Nejsme v krizi. To, čeho jsme svědky, je podle mě nová realita. Souhlasíte?

Carnell: Když se podíváte na růst ekonomik G7, není to nic přesvědčivého, snad s výjimkou Spojených států a Kanady. Je to podobné, jako kdybychom odepsali pět, šest, možná sedm let. Jsme tam, kde jsme byli nejen na začátku předchozí dekády, ale i dekády před ní. Proto je pochopitelné, že lidé stále mluví o krizi. Podle mě byl ale zároveň růst před krizí abnormální. Svým způsobem je tedy potřeba ho ignorovat a porovnávat současnou situaci s tím, jaká měla být před krizí. A v takovém případě sice zaostáváme, ale určitě to není tak hrozné.

Michl: Co to znamená pro ekonomický výhled? Čekáte v příštích pěti, deseti letech v porovnání s obdobím před rokem 2008 pomalejší růst? Já bych se smířil s tím, že bude poloviční.

Carnell: V této souvislosti je obtížné mluvit o nějakém časovém rámci. Jisté je, že se nyní děje několik věcí, které hospodářskému růstu příliš nepomáhají, ale přitom budou trvat ještě hodně dlouho. Zaprvé, demografické křivky v mnoha zemích jsou skutečně otřesné. Podívejte se například na to, s jakou rychlostí se zmenšuje počet obyvatel Německa – do roku 2040 tam budou mít jen asi 40 milionů lidí v produktivním věku. To je obrovský propad. To mimo jiné znamená, že se Spojené království, které je na tom díky imigraci v tomto směru mnohem lépe než zbytek Evropy, stane největší evropskou ekonomikou. Jeho odchod z EU by proto asi celému klubu příliš neprospěl. Zadruhé, je potřeba se zaměřit na fiskální politiku, konkrétně na různá úsporná opatření a programy, které se více či méně týkaly a týkají všech. Ty tu s námi podle mě budou ještě dlouho, určitě v době, kdy mám jít do důchodu, tedy za nějakých patnáct let.

Michl: Role veřejné správy a vlády. Co by nyní měla dělat, do čeho by státy měly investovat?

Carnell: Podle mě vlády v podobných situacích prostě hádají. Neexistuje žádná skutečně důvěryhodná ekonomická teorie, která by poradila, jak rychle bychom se měli vypořádat s fiskálním problémem. Většina zemí, alespoň ze skupiny G7, má přitom opravdu velké fiskální problémy, jejich veřejné finance jsou ve strašném stavu. S tím je určitě potřeba něco dělat. Já používám analogii z běžného života: Pokud máte velké dluhy na kreditní kartě, musíte je začít splácet. Je ovšem otázka, jak rychle – nechcete to přehnat, musíte přece jíst a chodit oblečení. Mnoho zemí teď ale zřejmě propadlo pocitu, že je nutné škrtat skutečně agresivně. Navzdory tomu, že všichni – OECD, MMF a další – souhlasí s tím, že škrtat by se nemělo tak prudce. Británie to udělala a její růst se v podstatě zastavil. Většina západní Evropy to přehnala a je na tom podobně.

Michl: Máte pravdu. Na druhou stranu, co takové Japonsko? V posledních dvaceti letech podle mě utrácelo až moc, ale ani tak se pořádného růstu nedočkalo.

Carnell: Japonsko je výjimka, která potvrzuje pravidlo. Podle některých znalců bychom všichni měli dělat to, co dělá Japonsko – smířit se s dluhem na úrovni 200 % HDP a vyšším. Japonsko to tak má, ale výnosy z jeho dluhopisů jsou stále nízké. Japonská ekonomika neexplodovala, ani se nepropadla sama do sebe, ani nenaplnila další katastrofické vize, které se v souvislosti s ní opakovaně rojily. Naopak, její stav se začíná pomalu zlepšovat. Možná bychom měli počkat na to, co přinese takzvaná Abenomika, tedy vláda premiéra Abeho. To by mohlo nabídnout jisté ponaučení.

Michl: Robe, vy jste evidentně zastáncem opatrných škrtů, které neohrozí růst. Já bych do toho naopak šlápl poměrně radikálně. Smířil bych se s tím, že ekonomika poroste sice pomaleji, ale zato zdravěji. Jinak bych se totiž obával toho, že skončíme jako Japonsko, které má velký dluh a ekonomicky neroste. Ze své návštěvy Japonska si pamatuji, že je tam asi sto řek, z nichž jen tři nejsou přemostěné nebo podtunelované. Vláda staví, co to dá, ale ekonomika stejně neroste. Stát si totiž na podobné projekty musí půjčit od lidí, kteří pak o to méně utrácejí. Ale pojďme dál – v podpoře růstu mají v posledních letech důležité slovo centrální banky. Mají ještě nějakou účinnou munici, nějaké nástroje?

Carnell: Myslím si, že tištění peněz bylo správným krokem. Banky udělaly, co bylo potřeba. Na druhou stranu je fakt, že to potvrdilo, jak zoufalé byly. Teď už zbývají jen měny. Japonská centrální banka tiskne peníze, americký Fed tiskne peníze, Bank of England tiskne peníze – a asi bychom mohli pokračovat.

Michl: Co to ale znamená? Není to přece tak, že má běžný smrtelník najednou více peněz.

Carnell: Přidáte pár nul do rozvah centrálních bank. Komerční banky mají více peněz a měly by začít nakupovat nebo půjčovat. Mám ale pocit, že se nakonec ukáže, že jediné, čeho kvantitativní uvolňování dosáhlo, bylo mírné snížení výnosů z dluhopisů. Na druhou stranu, výnosy z dluhopisů klesaly tak jako tak, kvůli hospodářským problémům.

Michl: Podívejte se ale na změny v peněžní zásobě M3 a nebo M4, například v Británii. Ty peníze se nikam nedostaly. Dá se tedy skutečně mluvit o tištění peněz? Nebo jak byste akce bank popsal?

Carnell: Souhlasím, z těch nových peněz se nestal kredit. Proto to je, ale zároveň není tištění peněz. Centrální banky budou nakonec sedět na hromadách vládních dluhopisů, které si koupily za tyto peníze. Přinejmenším v některých zemích vyvstane otázka, jak se jich zbavit. V Americe se k tomu staví tak, že dříve, než začnou zvyšovat sazby, budou tyto dluhopisy prodávat. To podle mě na trhu vyvolá poměrně velké problémy.

reklama
reklama