Tři cesty, jak dát ekonomiku do pořádku aneb Jak se falešně neušetřit k smrti

Tři cesty, jak dát ekonomiku do pořádku aneb Jak se falešně neušetřit k smrti

| redakce

Existují tři způsoby, jak ekonomiku dostat z dluhové pasti a nastartovat růst. Buď na to půjdete keynesiánsko-krugmanovsky a naordinujete ekonomice více vládních výdajů a vyšší daně, nebo jako Angela Merkelová, která omezuje vládní výdaje a zvyšuje daně, nebo se necháte inspirovat rakouskou školou prosazující méně výdajů a nižší daně. Podle ekonoma ze Ženevské univerzity Franka Hollenbecka je pouze třetí cesta ve stimulaci růstu prokazatelně úspěšná, protože vede k rozmachu privátního sektoru a uvolňuje zdroje pro soukromé investice.

Únava z "Merkelškrtů"

Politika škrtů je v současnosti ražena v eurozóně. Vlády mají redukovat výdaje a zvyšovat příjmy z daní. Plánované škrty ale ještě neznamenají skutečná omezení výdajů. Čtyři roky po finanční krizi z roku 2008 například britská vláda zavedla jen 6 % plánovaných škrtů ve výdajích. Téměř ve všech evropských zemích jsou nyní vládní výdaje vyšší než v roce 2008. Seškrtaly je jen Německo, Malta a Švédsko.

Přestože některé vlády zvýšily daně, příjmy států nestouply, ale naopak klesly. Expandující šedá ekonomika v Řecku, Itálii, Španělsku i Francii je důkazem chybné daňové politiky.

"Merkelškrty" vedly k relativnímu růstu (ne poklesu) veřejného sektoru. Přestože se například řecký veřejný sektor smršťuje, snižuje se pomaleji než soukromý. Od první záchranné půjčky přišlo Řecko minimálně o 500 tisíc pracovních míst v soukromém sektoru, což je mnohem méně, než kolik ubylo míst ve veřejném sektoru. Řecká vláda sice nedávno slíbila, že začne během příštích dvou let propouštět státní zaměstnance, problém je ale v tom, že příliš málo a příliš pozdě. Navíc jde stále jen o slib.

Keynesiánské neefektivní útraty vedou k dalšímu zadlužování

Podle keynesiánských ekonomů je potřeba více vládních výdajů k podpoře poptávky a stimulaci růstu. V Evropě bylo prý i přes masivní vládní výdaje utraceno příliš málo a peníze nešly na ta správná místa. Posledních pět let dokazuje, že tímto způsobem to také nejde. Země končí s enormními dluhy, za něž se dostavuje jen pomalý růst. Vládní výdaje vytěsňují soukromé investice.

Není potřeba vlády k podpoře poptávky, protože by jí byl nedostatek. Vlády by se měly soustředit raději na to, jak přimět soukromý sektor generovat tu pravou nabídku.

Lotyšská cesta

Růst přijde ze soukromého sektoru. K úsporám dojde tím, jak poroste soukromý sektor ve vztahu k veřejnému sektoru, podobně tomu, co bylo implementováno v roce 1920 v USA. Americká vláda tehdy seškrtala výdaje o 50 % a výrazně snížila daně. Veřejný dluh klesl o třetinu, zatímco monetární politika zůstala beze změny. Ekonomika se rychle zotavila (za 18 měsíců) a do roku 1923 klesla míra nezaměstnanosti pod 3 %.

Nejnovější příklad takovéto politiky lze najít v Lotyšsku, které ji razilo v letech 2009 a 2010. Vláda omezila výdaje ze 44 % na 36 % HDP, vyhodila třetinu státních zaměstnanců, zrušila polovinu státních organizací a snížila průměrný plat ve státní sféře o 26 % během jednoho roku. Ministři si snížili mzdy o 35 %. Důchody a sociální dávky byly osekány jen minimálně, stejně jako zůstala netknutá rovná daň z příjmů 25 %.

Lotyšská ekonomika klesla ve dvou letech o 24 %, ale už mezi roky 2011 a 2012 se začala zotavovat s ročním reálným růstem více než 5 %. Nezaměstnanost dosáhla 20,7 % v roce 2010, ale od té doby se snižovala k současným zhruba 12 %. Protože škrty podnítily deregulaci, zažilo Lotyšsko v roce 2011 boom zakládání nových firem. Podařilo se mu přeměnit se z ekonomiky s nafouknutým nemovitostním sektorem na vitální ekonomiku malých a středních podniků.

Země využila půjček od MMF a sklidila v roce 2009 kritiku za svou agresivní ekonomickou strategii. Půjčku od MMF splatila o tři roky dříve, než bylo plánováno, čímž většinu kritiků umlčela. Správně zvolená úsporná opatření zafungovala. Politika dala Lotyšům naději, že je na konci tunelu světlo.

Problém eurozóny ale spočívá v tom, že je z úspor již unavená. Zmeškala příležitost implementovat správný typ politiky úspor.

Co si teď počít?

Jean-Baptiste Say, francouzský ekonom, novinář a podnikatel, který byl nejvýznamnějším francouzským představitelem klasické politické ekonomie navazující na dílo Adama Smithe, radil zaměřit se na místo na spotřebu na podporu produkce: "Pouhá podpora spotřeby není přínosem pro obchod, spočívá jen v dodání prostředků, a ne stimulaci touhy po spotřebě. Produkce samotná přináší tyto prostředky. Proto je cílem dobré vlády stimulovat produkci, a té špatné povzbuzovat spotřebu."

Bez růstu skončí Evropa jako troska, která brzy přestane být schopna splácet dluhy. Musí se upnout ke strategii stimulace produkce s cílem osvobodit evropského podnikatelského ducha. To je politika s největším potenciálem úspěchu.

Zdroj: Mises Daily

reklama
reklama