Nesplnitelný sen: Vyhnout se dalšímu kolapsu

Nesplnitelný sen: Vyhnout se dalšímu kolapsu

| redakce

Robert Shiller, který získal v roce 2013 Nobelovu cenu za ekonomii, už dlouho v obavách o finanční systém volá po opatřeních proti budoucím krizím. Lze ale skutečně najít lék proti finanční katastrofě?

Svět je extrémně nepředvídatelný. Změny cen aktiv lze stěží predikovat, protože jejich hodnota není založena na tom, co si o nich myslíme nyní; tvoří se podle toho, jak si myslíme, že je ostatní budou hodnotit v budoucnu.

Trhy nejvíce ovlivňují takzvané černé labutě - nekontrolovatelné a nepředvídatelné události, jako jsou války, terorismus, sucha, hurikány, pandemie nebo technologické a vědecké objevy. Ty většinou vnímání investorů "obrátí naruby" a uspíší finanční krizi nebo boom.

Zvládnutí každého finančního krachu nebo prasknutí bubliny by vyžadovalo najít lék na všechny druhy tržních šoků. Ne všichni investoři a ekonomové ale interpretují události stejně. Například rostoucí inflace pro některé představuje znamení oživení ekonomiky, jiní v ní vidí nebezpečný signál, že nekonvenční politiky centrálních bank začínají likvidovat ekonomiku.

Některým krachům lze předcházet. Hodně ekonomů – včetně Roberta Shillera – předpovědělo například realitní bublinu. Mohly by ale Kongres a Fed zabránit finanční krizi řízeným "vyfukováním bubliny", pokud by Shillerovi a dalším naslouchaly? Neexistuje spolehlivý způsob určení toho, zda jsou ceny skutečně v bublině (aspoň ne do té doby, než bublina praskne).

Někdy může růstový trend jako v případě zhodnocování nemovitostí ve velkých světových městech či růst cen akcií Applu nebo Googlu trvat velmi dlouho. Jindy bublina zkolabuje rychle a s katastrofálními následky (tulipánové cibulky, Enron nebo Beanie Babies).

Připomeňte si některé největší bubliny na trzích: Největší bubliny v historii

Odborníci na finanční trhy jako Peter Schiff nebo Marc Faber správně předpověděli nemovitostní bublinu, ale zároveň varovali před bublinami na trzích akcií, státních dluhopisů nebo amerického dolaru. Identifikace bublin je složitá disciplína, v níž je téměř nemožné dosahovat úspěchů konzistentně.

Kdo by měl mít prevenci bublin na starosti - Fed, nebo vláda?

Naposledy, když se Fed snažil "ufouknout" všeobecně vnímanou bublinu, vyvolalo to finanční krizi. Šlo o rok 1929, kdy přišel propad cen akcií na burze, po němž následovala Velká deprese.

Nebo by to měl být americký Kongres? Na základě zkušeností s jeho počínáním lze vážně pochybovat o tom, zda by složitá rozhodnutí nutná k prevenci krize skutečně dělal. Přestože mnozí Kongres viní z toho, že v minulém desetiletí přispíval k nafukování bubliny, nové zákony, které vedly k riskantnímu vládou krytému úvěrování, se neobjevily zničehonic. Přišly v reakci na masivní lobbing finančního průmyslu prahnoucího po snadném zisku a voličů, kteří se chtěli stát vlastníky domů. Pokud by politici "zákony pro lidi" neschválili, už by je nikdo nezvolil. Těžko očekávat, že by zákony neprošly pouze z důvodu zvýšené pravděpodobnosti vzniku bubliny nebo finanční krize.

"Stabilita je destabilizující."

Ekonom z poloviny století Hyman Minsky to tímto výrokem vystihl přesně. Americká ekonomika zažívala období relativní stability od konce stagflace začátkem 80. let až do finanční krize roku 2008. Ben Bernanke to nazval takzvanou Great Moderation (velkým uklidněním). Jak ovšem lidé reagovali na "stabilní svět"? Zvýšila se jejich tolerance rizika.

Během "velkého uklidnění" začalo finanční odvětví chrlit rizikovější půjčky s vyšší pákou a menším krytím depozity. Poskytovalo je dokonce i jednotlivcům bez příjmu, práce nebo majetku (takzvaným NINJA - no income and no job or assets). Hazardující instituce pak začaly skrývat rizika prodeji budoucího příjmu z těchto rizikových půjček v různých strukturovaných instrumentech.

Finanční regulace jako Glass-Steagallův zákon, který odděloval komerční bankovnictví od investičního a měl velký podíl na relativní finanční stabilitě mezi Velkou depresí a recesí 2008, byla zrušena. Politici se nechali přesvědčit bankami, že podobné omezování rizik už není díky dlouhému období stability zapotřebí. Jinými slovy, dlouhodobá stabilita destabilizovala systém, protože politici a finanční svět byli ochotni podstupovat větší rizika. Regulace se stala obětí svého vlastního úspěchu.

Neexistuje všelék

Je nutné si uvědomit, že zákony pro prevenci krádeží, zpronevěr, cíleného klamání investorů a hazardu s penězi ostatních lidí (jako Glass-Steagall) jsou jen obezřetnostní pravidla. Neeliminují vzestupy a pády. Vlnobití je trhu vlastní, protože budoucnost je nepředvídatelná. Tak jako chování lidí.

Zdroj: The Week

reklama
reklama