Německo jako bašta hotovosti

| redakce

Hotovost v peněženkách je stále větší vzácností. Lidé se naučili hradit i drobné výdaje platebními kartami, již dávno není potřeba nosit po kapsách bankovky a mince. Přesun od hotovosti k platebním kartám či virtuálním peněženkám v mobilních telefonech má ale i své odpůrce. V Evropě jsou jimi překvapivě Němci.

Každý Němec podle nedávného výzkumu americké centrální banky v peněžence nosí hotovost v hodnotě asi 123 dolarů, tedy přibližně dvakrát více, než kolik u sebe má v hotovosti průměrný Nizozemec, a zhruba o 66 % více, než kolik by dal dohromady průměrný Američan. Tomu odpovídá také podíl hotovostních plateb na celkových úhradách. Němci v hotovosti platí téměř 80 % všech výdajů, zatímco třeba Francouzi jen 56 %, Američané dokonce jen kolem 46 %.

Podíl hotovostních plateb na celkových výdajích
Podíl hotovostních plateb na celkových výdajích

Nabízí se otázka, proč se k hotovosti upíná zrovna jedna z nejvyspělejších ekonomik světa. Nedávný průzkum Evropské centrální banky mezi spotřebiteli na starém kontinentu naznačuje, že jedním z důvodů je snaha Němců mít výdaje dokonale pod kontrolou. Lidé z největší evropské ekonomiky ve výzkumu ECB často zmiňovali, že díky placení v hotovosti přesně vědí, kolik peněz utratili a kolik jim ještě zbývá.

Důvodů ale může být mnohem více. V úvahu připadají například historické zkušenosti Němců, zejména z období Výmarské republiky, kdy země čelila kvůli povinnosti platit objemné poválečné reparace extrémní inflaci.

Německá inflační stigmata

V lednu 1913 byly v Německu v oběhu bankovky v hodnotě jen asi 6 miliard marek. Jen o zhruba deset let později už byste si za tuto částku nekoupili ani bochník chleba. Jeho cena totiž do listopadu 1923 kvůli poválečné hyperinflaci vystřelila až na 428 miliard papírových marek. Při následující měnové reformě Němci v roce 1924 za každý bilion papírových marek dostali jednu marku říšskou.

Německo - objem hotovosti v oběhu během výmarské hyperinflace (1923)
Německo - objem hotovosti v oběhu během výmarské hyperinflace (1923)

Podobně na tom Německo bylo i po druhé světové válce. Hitler během konfliktu vojenské výdaje financoval tím nejjednodušším způsobem - tištěním peněz. A jelikož dobře věděl, že s každou nově vytištěnou markou klesá její reálná hodnota, zakázal obchodníkům pod hrozbou přísných trestů zvyšovat ceny. Po konci války se spojenci v zájmu ekonomické a politické stability Německa postarali o to, aby ceny ihned prudce nevzrostly. Vzhledem k všeobecnému nedostatku zboží se ale ve velkém rozmohl černý trh a situaci bylo potřeba řešit.

V červnu 1948 přišlo nevyhnutelné. Byla vyhlášena další měnová reforma, v rámci které si všichni Němci museli povinně směnit stávající říšské marky za marky německé, a to v poměru vyšším než 10 ku 1. Celoživotní úspory lidí rázem ztratily 90 % hodnoty. Jakkoli byla tato měnová reforma bolestivá, zajistila zemi budoucí prosperitu. Velikost černého trhu se radikálně zmenšila a do obchodů se rychle vrátila většina zboží denní potřeby. Německá marka se tak prakticky okamžitě po svém vzniku stala zhmotněním západoněmecké a od roku 1990 celoněmecké hrdosti. Až v roce 2002 ji země vyměnila za jednotnou evropskou měnu, a uzavřela tak jednu velkou kapitolu svých dějin.

Nezhojené jizvy jsou stále hluboké

Jak to všechno souvisí se současnou oblibou hotovosti v Německu? Četné výzkumy dokazují, že obyvatelé zemí, které byly v historii zasaženy bankovními krizemi nebo vysokou inflací, obecně nedůvěřují finančním institucím a vydělané peníze raději mění za stabilní zahraniční měny, které poté ukládají "pod polštář". V případě Německa samozřejmě lidé do směnáren nemusí, protože euro není fixováno pouze na jejich ekonomiku, a lze ho tedy považovat za ekonomicky i politicky stabilní.

Dalším důležitým faktem je, že Němci mají extrémně velký odpor k dluhu, a to včetně úvěrů na vlastní bydlení. I proto je v největší evropské ekonomice majiteli obydleno jen asi 41 % nemovitostí, zatímco ve Spojených státech je to kolem 69 %, ve Španělsku dokonce více než 83 %. Podobně jsou na tom naši západní sousedé i s nakupováním běžného zboží na dluh. Kreditní kartu jich v roce 2011 vlastnilo jen asi 33 %, z čehož ji ale většina mužů a žen nikdy nevyužila.

Podíl nemovitostí obydlených jejich majiteli
Podíl nemovitostí obydlených jejich majiteli

Říká se, že čas zahojí všechny rány. Ty německé jsou ale tak hluboké, že si na jejich úplné zacelení budeme muset ještě počkat. Do té doby zřejmě hotovost z německého prostředí jen tak nezmizí a platební karty v zemi zůstanou výsadou těch odvážnějších.

Zdroj: Quartz

reklama
reklama