Roger Tooze: Ukrajina jako poslední hřebíček do rakve světa, jak ho nyní známe?

| Roman Chlupatý

Volby na Ukrajině vyhrály proevropské síly, tahanice mezi Západem a Ruskem rozhodně nekončí. Naopak, výsledek nedělního hlasování je může jen vyhrotit. Ani to ale nemusí znamenat konec starých pořádků, říká spoluzakladatel akademické disciplíny zvané globální politická ekonomie Roger Tooze. Světem sice podle něj ve stále větší míře hýbou regionální mocnosti, Amerika ale ještě nevytáhla všechny trumfy.

Stále více expertů na mezinárodní vztahy tvrdí, že je ukrajinská krize posledním hřebíčkem do rakve globálního řádu, který sestavili a na který dohlíželi Američané. Souhlasíte s tím?

Myslím si, že je okolo Ukrajiny velký humbuk. Určitě jsme z pohledu změn, které se dějí ve sféře globální ekonomiky a globálního politického a ekonomického řádu, ve významném bodě. Tvrdit však, že se Amerikou sestavený rámec rozpadl, je zřejmě přehnané. Bezesporu dochází k pohybům něčeho, co můžeme nazvat tektonickými deskami, na nichž spočívá moc jednotlivých hráčů globální politiky a ekonomiky. Na druhou stanu jsem si během posledních patnácti let uvědomil, jak silné Spojené státy jsou; i když možná svou sílu nedávají znát způsobem, který by byl na první pohled patrný.

Co Ukrajina a obecně konflikt mezi Západem a Ruskem znamená pro globální rámec, ona ustálená pravidla hry, jimiž se svět řídí?

Zažíváme vážnou krizi. Zda znamená konec, začátek konce, nebo snad konec začátku – abych parafrázoval Winstona Churchilla – světa, jak ho známe, je ale jiná otázka. Jistě se objevila vážná výzva pro NATO a Evropskou unii, což si samo o sobě zaslouží velkou pozornost, studium a pochopení. Můj osobní odhad je nicméně nyní takový, že se dočkáme překvapení; myslím si, že Spojené státy zažijí comeback, že se jim podaří svou pozici opět posílit.

USA zažily v posledních 15 letech první útok na své území, způsobily ekonomickou krizi a opakovaně ukázaly limity diplomatické i vojenské síly. Kde se bere váš optimismus?

Dám vám konkrétní příklad boje s Islámským státem. Vyžádalo si to pouze – jakkoli je otřesné o lidských životech mluvit tímto způsobem – jeden nebo dva životy Američanů a američtí politici (i občané) se zaktivovali. Něco podobného se může opakovat, ale také nemusí. Samozřejmě, pokud říkám něco takového, musím doplnit, že určitě není čas vyčkávat, myslet si, že se nic neděje. Něco se děje.

Islámský stát je poměrně malým vyzyvatelem. Amerika se musí vypořádat s mnohem většími – zmíněným Ruskem, Čínou a dalšími. Podaří se tyto partnery, ale zároveň soupeře přesvědčit, aby Washingtonu naslouchali, aby se stali součástí stávajícího řádu, nebo dojde k rozpadu světa na mocenské bloky?

Bezpochyby se vzdalujeme světovému řádu, který jsme definovali jako unipolární, jehož vrcholem bylo období od roku 1989 nebo 1990 do konce 90. let. Namísto toho přichází multipolární uspořádání. Tato změna je poháněna jak politikou, tak ekonomikou, a také technologiemi. Je důležité, abychom to tak vnímali. Čína se stala druhou největší ekonomikou a podle různých odhadů předstihne, co se velikosti týče, Spojené státy někdy mezi roky 2025 a 2030. S tím je spojeno mnoho otazníků, to zaprvé. A zadruhé, regionální záležitosti jsou ve stále větší míře ovlivňovány regionálními velmocemi, hegemony.

Do jaké míry to jsou právě ony, kdo bude napříště diktovat to nejpodstatnější, co se bude v rámci vztahů mezi státy dít? A do jaké míry se tím globální instituce a řád upozadí?

Regionální velmoci se snaží nastavit pravidla, kterými by se řídila ekonomika dané oblasti. V Asii je například ASEAN, teď už ASEAN+1, kde oním +1 je ten nejdůležitější (ne)člen, tedy Čína. To má významné geopolitické důsledky. Poměrně nedávno například indický premiér navštívil Japonsko, což jen potvrdilo vznik jakési přirozené aliance, která staví na geopolitické a geoekonomické kompatibilitě a potřebách japonské ekonomiky a potřebách indické ekonomiky. Zároveň jde o reakci na potřebu obou těchto zemí vytvořit alianci jako odpověď na sílící Čínu, na čínské snahy o expanzi do okolí, tedy do regionu, do kterého obě země patří.

Vrátím se k předchozí otázce: Znamená to, co říkáte, že schopnost jedné velmoci ovládat celý svět mizí a její místo, přinejmenším do jisté míry, přebírají regionální mocnosti?

Pokud se zaměříme na svět jako takový, platí, že schopnost jedné velmoci ovládat vše eroduje, zatímco síla regionálních velmocí roste. To neplatí jen o zmíněné Asii a Číně, ale například také o Latinské Americe a Brazílii. V této souvislosti zůstává neznámou Rusko. Západ (Amerika a Evropa) zásadně pochybil při analýze citlivosti Ruska v určitých otázkách a něčeho, co bych nazval strategickým zájmem Kremlu. Po dvaceti, pětadvaceti letech snah o navázání partnerského vztahu s Ruskem, snah o integraci – přinejmenším v oblasti energetiky –, zjišťujeme, že jsme kvůli špatné analýze v situaci, která se může zvrtnout v novou studenou válku. Události na Ukrajině i jinde potvrzují, že žijeme v multipolárním světě. Vzhledem ke stávajícím dohodám a povinnostem jednotlivých hráčů jsou ale spojeny s jedinou vojenskou a ekonomickou velmoci, která tu donedávna byla, tedy se Spojenými státy. Tuto dynamiku je a bude velmi zajímavé sledovat.

reklama
reklama