Německá Evropa? Spíše Německo vs. Evropa, odhaduje budoucnost unie expert

| Roman Chlupatý

Německo je příliš mocné, ale přitom není mocné dost. Ke škodě Berlína i zbytku Evropy. Největší evropská ekonomika se tak nestane středobodem veškerého dění v EU, jen se postaví na jednu stranu barikády, za níž se zformuje koalice snažící se vyvážit jeho vliv. V knize Paradox německé síly, která vyjde v prosinci, s touto odvážnou teorií přichází analytik z uznávaného think tanku European Council on Foreign Relations Hans Kundnani. V rámci ochutnávky pro Investiční web se mimo jiné zaměřil na paralely mezi historií a současností.

Kritici i fanoušci německé vedoucí pozice v Evropě v poslední době stále hlasitěji spekulují o tom, zda Berlín aktuálně má na to unijní osmadvacítku vést. Jak to vidíte?

Hans Kundnani
Hans Kundnani

To je přesně otázka, kterou se snažím zodpovědět ve své knize Paradox německé síly. Klíčová je přitom nejen z pohledu Německa jako takového, ale z pohledu celé Evropy. Úzce pak podle mě souvisí s otázkou, do jaké míry je historie Evropy předcházející roku 1945 relevantní pro to, co se v tuto chvíli děje. Konkrétně se pak zaměřuji na to, jak relevantní jsou dějiny Německa pro současnou situaci a diskuzi. Pochopitelně jde o velmi citlivou věc, na niž se nicméně explicitně nebo implicitně lidé po celé Evropě ptají.

Stručně, růst významu – nebo možná jen viditelnosti – Německa daný krizí oživil jistá traumata z minulosti, která mohou jednotliví hráči využít i zneužít. Máme se toho bát?

V nedávné minulosti jsme například mohli vidět demonstranty v ulicích Atén, kteří byli oblečení do nacistických uniforem. Tím je v podstatě implicitně vznesena otázka, zda jsme se svým způsobem nevrátili k něčemu, co považujeme za historii, co od konce druhé světové války vnímáme jako minulost. Zažíváme svým způsobem návrat historie? Něco podobného by bylo v souvislosti s Německem a jeho dějinami choulostivé. Diskutuje se tak o takzvané "německé otázce" nebo "nové německé otázce", přitom ale nikdo jasně neřekl, o co jde a jak to souvisí s tradiční "německou otázkou". A právě o to se snažím.

Jaké propojení mezi onou klasickou "německou otázkou", tedy tím, co souvisí se světovou válkou, a "novou německou otázkou", tedy tím, co se diskutujeme nyní, vidíte vy?

Já to vidím tak, že jsme se dočkali návratu "německé otázky" v geoekonomické podobě či sféře. Byla to otázka geopolitiky, teď je to o geoekonomii. Původní otázka byla spojená s reunifikací země v roce 1871. Najednou tu byla ve středu Evropy země, která byla z pohledu tehdejší rovnováhy sil prostě příliš velká (ale zároveň příliš malá na to, aby se stala hegemonem). Narušila tak rovnováhu, která v té době v Evropě existovala. To způsobilo následnou nestabilitu. Jinými slovy, byla to velikost a pozice Německa, co způsobilo problém. A teď jsme se dočkali geoekonomické verze stejného příběhu.

Do jaké míry se tak dá v tuto chvíli použít úsloví, že se historie neopakuje, ale rýmuje?

Původní geopolitickou otázku vyřešila válka. Teď je něco podobného nemyslitelné. Kvůli tomu, že existuje Evropská unie, ale jsou tu i další důvody. Přesto se na stůl opět dostala "německá otázka". Stejně tak, jako byla velikost a pozice Německa problémem v minulosti, je nyní velikost německé ekonomiky a vzájemná závislost jí a sousedních zemí tím, co působí trable. Významnou roli hraje pochopitelně i propojení prostřednictvím společné měny. Historie, která předcházela roku 1945, tedy nabízí paralely i odlišnosti.

Zaměřme se tedy na to, co se podobá. Jak – pokud vůbec – se můžeme z historie poučit?

Co se paralel týče, máme opět problém s Německem. Ne jeho hegemonií, ale semihegemonií, což je termín, který historici používají k popisu pozice Německa na konci 19. a počátku 20. století. Zdůrazňuje to fakt, že je Německo na hegemona příliš malé, což nevyhnutelně znamená nestabilní pozici. Teď je to podle mě stejné, akorát jde o geoekonomiku. Řešíme tedy problém geoekonomické semihegemonie.

Stručně, Berlín si úplně nemůže dělat to, co chce. Kde jsou limity jeho moci?

Podle mě se pozice Německa podobá té, v níž bylo na přelomu předchozího století. Není dostatečně silné na to, aby zbytku Evropy diktovalo, co se mu zlíbí. Na druhou stranu je ale mocnější než kterákoli jiná evropská země. Obavy s tím spojené – a zde se opět odvolávám na dobu před rokem 1945 – vyplývají z toho, že strukturálně tak prostě ostatní země EU a eurozóny musejí zformovat protiněmeckou koalici. Nemají jinou možnost, pokud chtějí něco prosadit. Dobrým příkladem bylo jednání Evropské rady v červnu 2012, kdy se Španělsko, Francie a Itálie spojily proti kancléřce Merkelové a prosadily svou. To byl průlom, jehož výsledkem byly program OMT Evropské centrální banky, při němž se na sekundárním trhu skupují dluhopisy zemí eurozóny, a nevole a pocit porážky v Německu.

Německá semihegemonie si tedy v podstatě vynucuje štěpení Evropy na Německo a ostatní.

Přesně tak. V Německu to vyvolalo pocit, že je země obklíčena. To je něco, co už tu ve zmíněném 19. století bylo; něco, čeho se Němci vždy báli. Když se podíváte na to, jak o těchto věcech nyní informují německá média, na to, jak o nich Němci přemýšlejí, je jasné, že se cítí v zajetí dýchavičných ekonomik. A to jako kdyby potvrzovalo moji základní premisu, že Německo je příliš mocné, ale ne dost.

reklama
reklama