Jak Putin ukradl Rusku demokracii

| Tomáš Beránek

Rusko si vždy žilo tak trochu vlastním životem. Sebevědomě ignorovalo vše, co se kolem něj dělo, a pohlíželo na sebe jako na světovou mocnost, která určuje pravidla hry. To v jeho historii nejednou vyústilo v překotné reformy, které se stejně rychle objevovaly, jako mizely. Poslední čtvrtstoletí nebylo výjimkou.

Západní politici, novináři, byznysmeni i akademici, kteří pozorně sledují novodobé dějiny Ruska, se takřka do detailů shodují v popisování toho, co se v Rusku v postsovětské éře stalo. Sovětský svaz se rozpadl v roce 1991, když jeho poslední prezident Michail Gorbačov odstoupil z funkce a otěže vedení státu předal Borisi Jelcinovi. Tehdy se také z přidružených sovětských republik jako Ukrajiny či Běloruska staly nezávislé státy.

První polovina 90. let 20. století byla pro Rusko i všechny bývalé sovětské republiky obdobím zásadní politické i ekonomické transformace. V Rusku se k moci dostali lidé, kteří se v zemi pokoušeli nastolit demokratické principy a vytvořit liberální tržní hospodářství. Po nějakém čase nicméně reformní snahy začaly slábnout, až nakonec úplně utichly a Rusko se v kruhu vrátilo na začátek.

V odpovědích na otázku, proč Rusko z cesty politických a ekonomických reforem sešlo, již odborníci tak jednotní nejsou. Někteří tvrdí, že se tak stalo proto, že se východ Evropy nezapojil do poválečného Marshallova plánu, jiní navrhují, že se Západ po rozpadu SSSR málo angažoval v integraci Ruska do mezinárodního společenství, a další zase říkají, že se jednalo o čistě ruský problém spojený s letargií tamní společnosti a nedostatečným tempem reforem brzděných mimo jiné i nerozhodným, poté neustále opilým a nakonec nemocným Borisem Jelcinem.

Co když ale všechno bylo trochu jinak?

Demokratické záchvěvy 90. let

Profesorka politologie a uznávaná odbornice na problematiku sovětské a ruské politiky Karen Dawishaová působící na Miami University ve své knize Putinova kleptokracie tvrdí, že již během reformních snah v průběhu 90. let za nitky tahal Vladimir Putin a kruh jeho nejbližších. "Konec reformních snah nemá na svědomí ani málo aktivní Západ, ani ruská neschopnost vymanit se z desetiletí trvající byrokracie, ani přetrvávání sovětské myšlenky v hlavách některých Rusů. Vladimir Putin a jeho spolupracovníci se ještě před rozpadem SSSR začali připravovat na převzetí moci a vytvoření silně autoritativního režimu, přičemž snahy o demokratizaci země ze začátku 90. let vnímali jako pouhou dobovou dekoraci, nikoli nový směr," píše Dawishaová.

Jinými slovy, problémem postsovětského Ruska nebyl neúspěch demokratických reforem, nýbrž konstituování nové formy autoritářského vedení země, pro které se reformní kroky ze začátku 90. let staly vítanými novodobými Potěmkinovými vesnicemi.

Podle Karen Dawishaové jsou klíčem k rozšifrování složitého postsovětského vývoje Ruska tři písmena - KGB. Agenti KGB ještě před rozpadem SSSR pochopili, že pokud budou vývoji jen nečinně přihlížet, bude pro ně neodvratný pád sovětského impéria znamenat ztrátu politického vlivu, moci a všech privilegií, kterých se jim dosud dostávalo. Proto se neváhali spojit s organizovaným zločinem, vyvést ze SSSR nemalé peníze a ty zpětně zainvestovat do "nového" Ruska, díky čemuž o pár let později kousek po kousku získávali zpět kontrolu nad celou zemí. Nástup Putina k moci v roce 2000 pak byl už jen formálním zpečetěním jejich znovuzískaného vlivu.

Kanadská novinářka Chrystia Freelandová upozorňuje na překotné změny zákonů, které se v 90. letech často dostávaly do vzájemných střetů, takže prakticky všichni podnikatelé tím, že jeden zákon dodržovali, na druhé straně jiný porušovali. "S ohledem na další vývoj je evidentní, že se nejednalo pouze o porodní bolesti nového politického a ekonomického systému. Vše bylo záměrně vymyšlené tak, aby mohl být v kterémkoli okamžiku jakýkoli významný byznysmen obviněn z nezákonného chování a jednoduše odstřižen od svého majetku a vlivu," uvádí Freelandová ve své knize Obchod století.

Karen Dawishaová i Chrystia Freelandová přitom nejsou jen tuctovými konspirátorkami, které by své teorie zakládaly na domněnkách a spekulacích. Obě vycházejí z množství dokumentů použitých v různých soudních procesech, materiálů sesbíraných investigativními novináři, rozhovorů se světovými podnikateli a bankéři či zjištění ruských médií, z nichž některá již na přímý rozkaz Kremlu ukončila svoji činnost.

  • 1
  • 2
reklama
reklama