Pět nejrozšířenějších mýtů o Fedu

Pět nejrozšířenějších mýtů o Fedu

| redakce

Federální rezervní systém - instituce, která ve Spojených státech vyvolává i sto let po svém vzniku obrovské kontroverze. Jedni Fed označují za zločineckou organizaci, která stojí v pozadí všech ekonomických krizí posledních desetiletí, druzí tvrdí, že by bez Fedu Spojené státy v podobě, v jaké je známe, dávno neexistovaly. Čím nejčastěji odpůrci Fedu argumentují a které jejich názory je potřeba brát s velkou rezervou?

1. Jedná se o zcela soukromou instituci

Lidé, kteří s existencí Fedu dlouhodobě nesouhlasí, tvrdí, že se jedná o soukromou instituci, jejímž úkolem je sloužit zločineckým bankám okrádajícím americký národ. Zastánci Fedu naopak zarytě tvrdí, že se jedná o nedílnou součást americké vlády, která má za úkol chránit zájmy všech občanů. Ani jeden z těchto pohledů však není úplně správný.

Abychom pochopili, proč je Fed jedněmi nenáviděný a druhými milovaný, musíme si vysvětlit, co jeho vznik před více než sto lety iniciovalo. V 19. a na začátku 20. století čelil americký bankovní systém sérii finančních zásahů, které jej na dlouhá léta uvrhly do chaosu. Největším problémem bylo to, že americká ekonomika závisela výhradně na kondici jednotlivých soukromých bank, jelikož neexistovala jedna národní měna, ale každý finanční ústav využíval vlastní bankovky, jejichž distribuci měl plně pod svojí kontrolou. V letech 1863 a 1864 byla část těchto problémů odstraněna Zákonem o národním bankovnictví (National Banking Act), na jehož základě byla založena síť národních bank, jež měly pravomoc vydávat standardizované bankovky navázané na vládní dluhopisy Spojených států držené jednotlivými soukromými bankami.

Na začátku 20. století však americký bankovní systém zasáhla nová, do té doby největší krize, kterou vyřešil až pohotový zákrok JPMorgan, která newyorským bankám poskytla na tehdejší dobu obrovské půjčky. A právě tato událost z roku 1907 definitivně ukázala, že Spojené státy potřebují nezávislou instituci, která by na bankovní sektor dohlížela a udržovala jeho stabilitu. V roce 1913 proto schválením Zákona o Federálním rezervním systému (Federal Reserve Act) vzniklo dvanáct federálních rezervních bank.

A zde se odpůrci a zastánci Fedu zásadně rozcházejí. Jednotlivé pobočky banky totiž sice jsou plně ve vlastnictví členských bank amerického bankovního systému, limitujícím faktorem je ale to, že tyto členské banky mají na rozhodování Fedu jako celku velmi omezený vliv. O směřování monetární politiky totiž rozhoduje Federální výbor pro otevřený trh (FOMC), v němž má hlasovací právo sedm členů Rady guvernérů Federálního rezervního systému, které jmenuje americký prezident a schvaluje Senát, a pět šéfů jednotlivých poboček Fedu, na jejichž jmenování se většinově podílejí soukromé členské banky.

Systém dvanácti federálních rezervních bank je tedy sice úzce provázán s americkými soukromými bankami, rozhodující počet hlasů však v klíčovém FOMC, jenž rozhoduje o americké monetární politice, drží Rada guvernérů, jejíž členové jsou jmenováni americkou vládou.

2. Jeho úkolem je sloužit americkým bankéřům

Původ tohoto tvrzení tkví z velké části v tajném setkání několika bankéřů se senátorem Nelsonem Aldrichem, ke kterému došlo v roce 1910 na americkém ostrově Jekyll Island. Záměr, který z tohoto setkání vzešel a který se v hrubých obrysech skutečně stal základním modelem pro budoucí Zákon o Federálním rezervním systému, byl později nazván Aldrichův plán. Nutno však dodat, že původní podoba plánu byla hned v roce 1910 odmítnuta Sněmovnou reprezentantů.

Nemá samozřejmě cenu tvrdit, že soukromí bankéři o podmínkách a principech fungování Federálního rezervního systému nerozhodovali. I ti největší zastánci Fedu musejí připustit, že jejich role byla v době vzniku americké centrální banky zásadní. Stejně tak je ale potřeba si uvědomit, že Fed nevznikl jen proto, aby získal pravomoc neomezeně tisknout peníze. Více než to vznikl coby nástroj, jehož prostřednictvím může americká vláda nepřímo dohlížet na stav národního hospodářství a v případě potřeby ho jistým způsobem podporovat.

Jakékoli domněnky, že americká centrální banka vzešla přímo z tajného konspiračního setkání amerických bankéřů, jsou tedy liché. Navíc ani skutečnost, že se pod Aldrichův plán z roku 1910 podepsala řada soukromých bank, ještě nutně neznamená, že byla snaha o zavedení regulace bankovního systému motivována primárně jejich touhou získat neomezenou finanční a politickou moc.

  • 1
  • 2
reklama
reklama