Too big to fail: Horší než před krizí

| redakce

Finanční krize odkryla řadu fundamentálních problémů finančního systému, například riskantní přidělování hypoték, přehnanou závislost ratingových agentur, boom derivátů (a odpovídajících rizik protistrany) a spekulativní obchodování bank na vlastní účet. Na tato rizika byly v různé míře cíleny reformy v regulaci. Palčivým problémem ale zůstává riziko spojené s finančními institucemi, které jsou příliš velké na to, aby mohly padnout.

Než aby se problém "too big to fail" (TBTF) vyřešil, je nyní ještě hůře. Podle dat Barclays Capital předních 20 bank v současnosti kontroluje 62 % amerických depozit (oproti 46 % v roce 2003 a 38 % v roce 1998). Ještě více zarážející je skutečnost, že celková tržní kapitalizace největších 25 bank je 17krát vyšší ve srovnání s rokem 1990 a o 20 % vyšší, než byla před finanční krizí.

Polovičaté řešení

Regulátoři se rozhodli redukovat rizika TBTF navýšením požadavků na kapitál a likviditu v bankách považovaných za "systémově důležité finanční instituce" (SIFI - systemically important financial institutions). V rámci regulace Dodd-Frank Act se mluví o možnosti řízené likvidace systémově důležité banky v rámci takzvané Orderly Liquidation Authority (OLA). Šlo by o proces, v němž budou regulátoři moci umístit krachující SIFI do nucené správy tak, aby mohla být zlikvidována při minimalizaci rizika pro finanční systém.

Navzdory odvážným plánům nejspíše nebudou zvýšené kapitálové požadavky a OLA komplexním řešením, po němž všichni volají. Je velmi nepravděpodobné, že by se jakýkoli druh likvidace systémově důležité banky (ať už jde o nucenou správu, nebo cokoli jiného) obešel bez komplikací. Vysoký stupeň propojenosti velkých finančních institucí způsobuje, že by tato likvidace měla mnoho negativních dopadů pro světovou ekonomiku. "Řízený" bankrot v rámci OLA je tedy utopií.

Prodleva kvůli anemickému oživení

Jedinou omluvou pro prodlevy s řešením problému TBTF je to, že by bylo brzdou ekonomického oživení. Jsme teprve v polovině cyklu oživení ekonomiky z nejhorší krize od Velké deprese. Jedním z faktorů, které brání silnějšímu zotavování, je velké množství nové regulace uvalené na bankovní sektor. Banky brzdí starosti s právními spory a navyšováním kapitálových požadavků právě v době, kdy mají úvěrovat "o sto šest", aby podpořily tvorbu pracovních míst.

Analogickou situaci pozorujeme u řešení problému s předlužením ekonomik. Než aby bylo zemím umožněno projít potřebným procesem oddlužení, Fed a další centrální banky drží úrokové míry na minimu ve snaze podpořit spotřebu. De facto chtějí povzbudit zadlužování v reakci na problém s enormními dluhy. Stejně tak regulátoři dávají požehnání fúzím bank v domnění, že tak zabrání šíření finanční nákazy.

Absence jasné vize

V souvislosti s problémem TBTF se už pět let mluví o tom, že plány na řešení postrádají jasný popis toho, jak má americký bankovní systém správně vypadat. Komplexní návrhy řešení TBTF zahrnují omezení přístupu bank k záchranným balíčkům, padají i slova o progresivní dani pro zvýšený dohled, který stále se zvětšující instituce vyžadují. Nadále ale postrádáme přesný popis bankovního edenu, kterého chtějí regulátoři docílit.

Jak velké restrikce postihnou banku? Budou moci systémově důležité instituce zkrachovat, nebo se budou opět zachraňovat? Tyto otázky je nutné co nejdříve zodpovědět.

Chce to jasnou vizi popisující nejvhodnější bankovní systém pro demokratickou a kapitalistickou ekonomiku Spojených států s volným trhem, který bude fungovat a prosperovat po několik dalších století. Pak už nezáleží na tom, zda se toho dosáhne prostřednictvím návratu Glass-Steagall Act, nebo jinou legislativou.


Banky příliš velké na to, aby se nechaly padnout, jsou v posledních letech vděčným tématem řady filmů.

Zdroj: CNBC

reklama
reklama