Demokracie zapláče, varuje expert. Důvodem budou i média

| Roman Chlupatý

Kvalitní informace z většiny médií mizejí, demokracie podmíněná celospolečenskou debatou trpí. Hospodářská krize tento trend nastartovaný přesunem podstatné části našich životů do on-line světa jen urychlila. Kvůli ní totiž inzerenti začali obracet každý cent a ve větší míře začali sázet na nové, povětšinou levnější komunikační kanály. Ani ty ale nemají budoucnost jistou. Sektor médií jako takový stále hledá svou budoucí tvář, říká docent Hajo Boomgaarden, který vyučuje komunikaci na Universiteit van Amsterdam.

Mediální společnosti jsou pod stále větším tlakem. Krize, kvůli které inzerenti přiškrtily své výdaje, ho jen zvýšila. Všichni hledají nový, udržitelný model. Jaký je?

Hajo Boomgaarden
Hajo Boomgaarden

Nevím, onen pomyslný svatý grál jsem také ještě nenašel. Co se týče televizního trhu, myslím si, že evropský model veřejnoprávních médií je stále poměrně robustní. Nečekám proto, že by rychle zmizela ze scény, i když je jistě možné tvrdit, že kvalita poskytovaných informací, obecněji vysílání, i v jejich případě eroduje. Stále však jde o prostor, kde je možné najít možná už ne vynikající, ale stále celkem dobrou novinařinu. Co se týče novin a udržitelného modelu, kterého by se deníky mohly chytit, tak opravdu nemám tušení. Přesto stále váhám; nechci prostě říci, že v Evropě dojde k tomu samému, k čemu došlo ve Spojených státech, kde hodně tradičních titulů mizí z trhu.

Kvalitní a tradiční média se tedy na evropském trhu navzdory problémům udrží?

Nemyslím si, že bychom se v Evropě v dohledné době dočkali něčeho podobného jako v USA, alespoň ne v takovém rozsahu. Na druhou stranu je pravda, že i zde během krize zmizely některé tituly. Zajímavý je koncept takzvaného sdíleného vědomí publika, tedy toho, že lidé v každé zemi dostávají stejné, nebo alespoň podobné informace, a díky tomu jsou schopni se zapojit do veřejné debaty. Mají stejná nebo podobná data, řekněme opěrné body, na něž se mohou odvolat. Nazvěme to veřejným prostorem, který by masová média měla kultivovat. Něco podobného bude podle mě napříště kvůli tlaku ze strany on-line médií složité zachovat.

Svým způsobem tedy budou lidé ztrácet společný jazyk, kterým donedávna mluvili?

Lidé si ve stále větší míře vybírají, co čtou. Není to tak, že si koupí jedny noviny a z nich načerpají většinu informací. Mají mnohem více kanálů – přátele na Facebooku, weby nastavené dle vlastních preferencí a tak dále. Z období broadcastingu jsme se dostali do doby narrowcastingu a zatím nevíme, co to znamená a bude znamenat pro veřejný prostor, debaty a veřejné mínění.

Jde o ohrožení demokracie? Hrozí, že dojde k takové fragmentaci společnosti, že se na ničem nebude schopna domluvit?

Pokud se zaměříme na normativní modely demokracie, pak lze hovořit o reálné hrozbě. Nicméně nejsem si jistý tím, že se podobný normativní model ve skutečnosti někde objevil, že stát popisovaný v akademických textech existoval. Nikdy totiž neexistovala společnost, kde by byl každý o všem důležitém informován a schopen se zúčastnit zasvěceně veřejné debaty. Vždy existovala fragmentace daná tím, že jedna skupina věděla něco, co ostatní nikoli. Proto nechci říci, že je současný vývoj hrozbou pro demokracii. Jistě je tak ovšem některými experty popisován.

Podle vás tedy demokracie jako taková není ohrožena, alespoň zatím. Co její kvalita?

Lidé si vždy vybírali, měli odlišné preference. Mě mohou zajímat finanční zprávy, někoho jiného věci týkající se životního prostředí. Naše názory na stejnou věc se liší na základě toho, jaká fakta považujeme za relevantní. Na druhou stranu, pokud se zaměříme na nějakou primární, základní sumu informací, které by lidé napříč populací asi měli sdílet, můžeme se skutečně dostat k tomu, zda tato není ohrožena, zda v tomto slova smyslu nedochází k erozi demokracie a ohrožení potřebné veřejné debaty. Nemyslím si však, že jsme ve stavu nějakého obecného ohrožení.

Některé hlasy o obecném ohrožení mluví už od 80. let, kdy velké korporace začaly skupovat média. Novinařina je proto podle nich stále více byznys, ne veřejná služba.

V některých případech nebo oblastech to bude platit ve stále větší míře. Neplatí to pro veřejnoprávní média. A zároveň to podle mě – alespoň do jisté míry – neplatí pro ty nejprestižnější deníky, jako jsou The New York Times, Frankfurter Allgemeine Zeitung a jim podobné. Ty si podle mě uchovají kvalitu, protože jen díky zachování své pověsti a standardu mohou přežít. Pokud přežijí, bude to díky kvalitní investigativní novinařině, ne díky tomu, že budou opisovat texty z agentur. Ve většině ostatních médií ale asi bude byznys hrát stále větší roli.

Jak byste i proto jedním slovem popsal budoucnost novinařiny a médií?

Fragmentace. Stále tu budou tradiční novináři, kteří dělají pro média podobná těm, která si představujeme jako ta tradiční. Pak zde budou blogeři a občanští novináři, kteří budou dělat něco odlišného. To vše se nakonec někde potká. Tradiční obraz novinařiny, který vznikal v 60. a 70. letech, se nicméně rozpadne na mnoho odlišných způsobů a stylů, jimiž lze novinařinu dělat. Proto fragmentace.

reklama
reklama