Proč mě má zajímat, jestli praskne současná bublina?!

| Andrej Rády

O bublinách se hodně mluví. Novináři se to slovo naučili používat a ekonomové jim v tom jdou celkem na ruku. Někdo tvrdí, že bubliny splaskávají, když o nich veřejnost ani pořádně neví, takže máme zůstat v klidu, protože jich jsou plná média. Dokud ale někdo nebude chtít "lepit" své ztráty penězi z mého konta, nezblázním se, ať už budou na CNBC praskat bubliny každý den, nebo si o nich budou jen šuškat insideři v brokerských odděleních bank. Akorát o tom asi budu muset občas něco napsat, práce je práce.

Proč se nebojím akciové ani jiné bubliny

S investováním mám několik neblahých, pár podařených a většinu nudných a konzervativních zkušeností. Není nad investici do bytu, pár fondů, možná až zbytečně moc pojistek a prsty mírně popálené o jednu nejmenovanou uhelnou akcii. Akciová bublina v USA, v Německu a na dalších trzích, pokud tedy v současnosti opravdu roste, se mě v podstatě netýká.

A nejspíše nejsem sám, měla by nás být drtivá většina (v Česku nepochybně, investorů je u nás stále velice málo). Proč jinak ty řeči o bohatnutí bohatých a chudnutí chudých v důsledku pokrizového vývoje? Podle ročního příjmu sice prý patřím mezi dvě nejbohatší procenta světové populace (změřte se také, třeba tady), ale k nejbohatšímu procentu nebo jeho nejbohatší desetině to mám na míle daleko. A právě ti nejbohatší z bohatých prý po krizi zvyšovali svůj náskok před chudšími. Na jejich úkor.

Nemluví se jen o akciové bublině, ale také například o bublinách na trhu se startupy (investoři jsou ochotní platit mnohem více za pouhý příslib budoucího fungujícího byznysu), na poli sociálních sítí (IPO Facebooku, raketový růst cen některých akcií v čele s Twitterem, akvizice WhatsApp za 19 miliard USD a tak dále), v cenách moderního umění, luxusního zboží, bitcoinu a dalších. Jako uživatel a divák tyto fenomény znám a jsou součástí mého života, nikdy mě ale nenapadlo na nich zbohatnout. Moje chyba.

Co se stane, až bubliny prasknou?

Jaký bude sociální dopad kolapsu trhu s uměním? Nevím, pro mě ale jistě ne větší, než když mi ze zdi doma spadne obraz od mého otce. Jako průměrného hlupáka, který tráví u počítače denně několik hodin, by mě mrzelo, kdyby najednou nefungoval Facebook (nebo Twitter, ok, ať vypadám moderně), prskal bych, kdyby se za ně mělo platit přímo, a nejen tou konzumací záplavy reklamy, případný propad cen jejich akcií je mi ale srdečně jedno.

Všechno souvisí se vším, takže i možný pokles prodejů luxusních automobilů a módy bych jistě pocítil při fakturaci svým zadavatelům, ale snad bychom to nějak zvládli.

Ani jednu ze zmíněných bublin jsem nenafukoval, jejich splasknutí by tedy na mě mohlo mít jedině nepřímý vliv. Ne, nelze podceňovat rizika na trzích, to ukázal bankrot Lehman Brothers. Mnoho lidí přišlo o mnoho peněz, banky se chovaly jako na studentském večírku a jejich klienti - logicky - také. Nejsem banka, jsem klient, a tak jsem si novodobý večírek po roce 2008, pesimisty označovaný za falešný a nebezpečný, zakázal.

V roce 2000 zástupy lidí zakládaly obchodní účty a denně se jim na nich točily akcie firem, které sotva měly sídlo a byznys plán. Před rokem 2008 si bral hypotéku v USA kdekdo a světový finanční systém díky tomu bobtnal do "neoprávněných" rozměrů. Nyní se varuje před spoustou zmíněných rizik, lze se jim ale vyhnout, nebo jejich dopady alespoň významně omezit. V investování (včetně toho do alternativ, jako jsou umění, víno nebo reality) jsou oporou předem stanovená pravidla, cíle a dlouhodobé strategie, v luxusu rozum, v životě obecně pak střídmost. A že jsem přitom po krizi celkem přibral, abych mohl tohle v klidu psát.

reklama
reklama