Byznys po krizi: Lidé mají zase chuť si hrát a váží si svého času

| Roman Chlupatý

Díky krizi si mnozí lidé uvědomili cenu volného času. I proto se teď daří projektům zaměřeným na aktivní odpočinek, říká šéfredaktor portálu běhej.com Radek Narovec. Ten se namísto tržních analýz pro agenturu Reuters a makléře z WOOD & Company začal bavit výsledkovými listinami domácích i zahraničních závodů těsně před krizí. A přestože začátky prvního českého startupu svého druhu nebyly jednoduché, nelituje.

Krize finanční trhy hodně změnila. Jste rád, že jste odešel z financí?

Radek Narovec
Radek Narovec

Terminologií, která se v nich používá, bych řekl, že jsem včas "exitoval". Rozhodně jsem ale nepředvídal, co se stane. Ani jsem nemohl. Těch, kteří před krizí varovali, bylo poskrovnu. Ale nestýská se mi, i kvůli atmosféře, která tehdy na trzích panovala. Řekl bych, že chyběl zdravý rozum, a i proto jsem rád tam, kde teď jsem.

Trh nabízí pravidelný přísun adrenalinu. Nechybí vám?

Nebyl jsem obchodník ani analytik, byl jsem ten, kdo hlídal zprávy, ze kterých tyto dvě skupiny vycházely při svých nákupech a analýzách. Takže to pro mě nebylo o až tak velkém adrenalinu, alespoň o tom spojeném s tím, že prodělám něčí peníze. I tak tam určitě riziko a adrenalin byly, ale ty mi určitě nescházejí.

Ke startupům také patří adrenalin. Nakolik se od toho tržního liší?

Adrenalin v podnikání funguje snad jen tehdy, když chce člověk hodně a rychle zbohatnout. Do plánů lidí, kteří se snaží si na živobytí vydělat i z jiných než zištných důvodů, adrenalinové situace příliš nepatří. Snad s výjimkou zodpovědnosti za zaměstnance, na ti jsem si musel zvykat. Ale to je jiná forma adrenalinu, než o které mluvíte.

Svůj projekt jste rozjeli těsně před krizí. Neměli jste obavy z načasování?

Může to znít paradoxně, ale zábava z krize jistým způsobem těžila. Lidé najednou měli více času, a mnozí se i proto vraceli k životním hodnotám, které uznávali předtím, než česká ekonomika začala rychle růst, všichni chtěli být u toho a nikdo nic nestíhal. Nějaké obavy jsme ale měli, nikdo totiž nevěděl, zda krize bude trvat půl roku, nebo pět let.

Lidé si tedy uvědomili hodnotu volného času. Že by pozitivum krize?

Dnes už je i v Česku celkem běžné, že manažeři více běhají, jezdí na kole, na bruslích a tak dále. Z běhu a podobných aktivit bych ale nedělal fetiš, neměly by být smyslem života. Jde o něco, co na amatérské úrovni souvisí se zdravým životním stylem. A tam už Česko nezaostává.

Zájem o zábavu tedy roste. Jsou šance na úspěch v tomto byznysu o to větší?

Pokud se živíte něčím, co vás baví, a máte k tomu jisté předpoklady, znalosti a schopnost dát věcem řád, tak riziko, že neuspějete, výrazně klesá. Alespoň v porovnání se situací, kdy vás předmět vaší činnosti v podstatě nezajímá a jde vám jen o co možná největší zisk. To se vztahuje na jakýkoli podnikatelský obor, nejen na zábavu.

Řekněme, že o změně, jakou jste udělal vy, uvažují další. Co jim poradíte?

Následovat instinkt. Já jsem v určitý okamžik stavěl rodinný dům tak, že jsem vše řídil z betonové krychle na Václavském náměstí. Přišlo mi to absurdní, začal jsem těm svým stavařům závidět. Po nich zůstane něco, k čemu se můžete za padesát let vrátit, což v případě mého bývalého povolání neplatí. Tehdy jsem si uvědomil pomíjivost svého konání.

Tržní kolotoč má ale jistě i světlé stránky. Nestýská se vám po nich někdy?

Byl bych nerad, aby to vyznělo tak, že opovrhuji vším, co jsem dělal. Vážím si všeho, co mi to dalo, co jsem se naučil. Ale když se občas vrátím na stará známá místa, když navštívím někoho ze svých přátel – ať už v médiích, nebo v makléřské firmě –, tak mi stačí chvilka, stačí vidět tu atmosféru, ten shon, a je mi jasné, že nelituji.

reklama
reklama