Euforie na trhu s evropskými dluhopisy: Srdečné pozdravy z evropské periferie

| Miroslav Plojhar

Investoři rádi půjčují jižním zemím eurozóny, když jsou úroky nízké - dnes stejně jako před krizí eura. Naopak prchají, jsou-li úroky vysoké. Co z toho plyne?

- Jsou-li ceny nízké, rizika rostou a všichni jsou v klidu díky viditelným fundamentům, vyplatí se vystoupit z davu a připravit se na vyšší ceny. Ne až tehdy, když jsou ceny vysoké.

- Trefit přesně obrat trendu je nemožné. Být dva kroky před trhem něco stojí, být krok za trhem ale stojí mnohem více. To platilo pro krozi eura a platí to nyní pro úrokové sazby.

Řecko se v dubnu po čtyřech letech vrátilo na dluhopisové trhy a zahraniční investoři mu mohli ruce urvat, jak jeho dluhopisy chtěli. Portugalsko v květnu vystoupí ze záchranného programu a nenechá si ani preventivní kreditní linku. Bankrot Řecka, hrozba rozpadu eurozóny a vysoké dluhy jsou zapomenuty. Investoři milují jihoevropské dluhopisy skoro jako před krizí.

Měnící se lásky a nelásky investorů k periferním zemím eurozóny dávají lekce toho, jak psychologie davu v době obratů velkých trendů na trzích vede k velkým ztrátám. Tyto lekce platily pro krizi eurozóny a nyní platí pro úrokové sazby.

  1. Ignorovat rostoucí rizika obratu trendu se vyplatí, ale pouze na určitou dobu.
  2. Vždy se najdou důvody, proč nový trend ignorovat ještě dlouho po jeho začátku, i když ztráty narůstají.
  3. Kdo si počká na to, až je nový trend jasný, a pak koná, dočká se nejen ztrát, ale často se ještě ochudí o případné vylepšení.
Jak působí emoce v době, kdy se mění trendy (výnosy dluhopisů zemí PIIGS)

Ignorovat riziko se na čas vyplatí

Krizi eurozóny předcházely dobré časy, kdy byly Řecko, Portugalsko a další jižní země miláčky investorů. Ti využívali nízkých sazeb v eurozóně k investicím do výnosných aktiv ve Středomoří, a to bez obav z oslabení drachmy, escuda, pesety či liry.

Když ceny nemovitostí letěly do nebe a vnější schodky se prohlubovaly, objevovala se varování, že tento obrovský carry-trade skončí průšvihem. Většina lidí však tato varování ignorovala. Proč také naslouchat škarohlídům? Makroekonomické fundamenty ekonomik se zdály být v pořádku. Rozpočtové schodky klesaly, veřejné dluhy také. Vnější deficity s existencí společné evropské měny přestaly být relevantní.

Ignorovat varování navíc bylo výnosné. Kdo se řídil varováními před možnými problémy, prodělával. Ať už prodal nemovitosti ve Španělsku a sledoval jejich další růst ceny, nebo se zajistil proti růstu úroků v Řecku a "zbytečně" několik let platil vyšší úroky.

**Ne nadarmo se říká, že kdo je o krok před trhem, vypadá jako génius. Kdo je o dva kroky před trhem, vypadá jako idiot.

Časování obratu trendu

Být přesně krok před trhem, když se obrací velký trend, si žádá schopnosti génia a kupu štěstí. Nedbat varovných signálů a rozpoznat obrat dlouhodobého trendu je nad schopnosti většiny smrtelníků, a to i po prvním velkém pohybu trhů ve směru nového trendu.

Když výnosy dluhopisů periferních zemí eurozóny vyskočily v roce 2008, málokdo si to vysvětloval jako začátek krize eurozóny. Bylo to vnímáno jako důsledek hypoteční krize v USA. Když úroky začaly růst v roce 2009, vždy se našlo dost argumentů pro to, že se toho až tak moc neděje, že se ceny hýbou jen kvůli spekulantům; fundament je přece ok a ECB, Evropská Komise a MMF mají situaci pod kontrolou. Později přibyl argument, že problematické je jen a pouze Řecko, které falšovalo statistiky, nikdo jiný. Později se seznam problematických zemí rozšiřoval.

Kdo si počká, ten se dočká

Když začalo být očividné, jak vážný problém v eurozóně je, když zprávy o její krizi plnily noviny a televize každý den, když si i chlapíci v hospodě v Horním Bolíkově povídali o odchodu Řecka z eurozóny, když se prostě riziko změnilo v drsnou realitu, bylo pozdě se na něj připravovat. Předkrizové ceny už dávno nebyly k mání. V té době úroky periferních zemí převýšily ty německé o 10 procentních bodů, nemluvě o řeckém bankrotu.

Být dva kroky před trhem nevypadá moudře, ale být krok za trhem často znamená katastrofu. Začít jednat, když bylo vše jasné, nejen nezabránilo ztrátám. Znamenalo to připravit se o úlevu (pokles úroků periferních zemí od roku 2012), když pesimismus vyvrcholil a tržní trend se otočil zpět.

Déjà vu

Současná situace na úrokových trzích se v mnohém podobá dluhopisovým trhům jižních zemí před krizí eura. Úroky dlouho klesaly. Dominuje očekávání, že půjdou-li někdy vůbec nahoru, tak za dlouho a jen trochu. Centrální banky se snaží vyrobit inflaci, ale zatím bez velkého úspěchu. Kdo se navíc proti vyšším úrokům v nedávné minulosti zajistil, platí "zbytečně" více. Být dva kroky před trhem nevypadá moudře.

Současné úrokové křivky započítávají očividné makroekonomické fundamenty, tedy nulovou inflaci a slabý růst úvěrů. Křivky nezapočítávají možnost, že zanícené snahy centrálních bank vyrobit více inflace časem uspějí. A už vůbec nezapočítávají možnost, že to centrální banky s výrobou inflace přeženou po vzoru pohádky Hrnečku, vař.

reklama
reklama