Hospodářský růst a fotbalová revoluce: Vyhraje příští mistrovství světa Čína?

| Roman Chlupatý

Čínský fotbal zažije během příštích několika let kvalitativní růst. Něco podobného nahlásí i další rychle rostoucí ekonomiky, například Indonésie. Vše bude pohánět zajímavý obchodní potenciál, který fotbal, respektive solidní domácí liga, bezesporu skýtá, říká zakladatel portálu plejer.cz Petr Nosálek. Jak překotný zmíněný růst bude? Záleží prý na tom, jak rychle se v Číně nebo Indii podaří najít místního Messiho.

V mnoha oblastech byznysu, kultury i sportu už je sílící vliv rozvíjejících se asijských gigantů patrný. Fotbal, jak potvrdilo mistrovství světa, je tímto trendem nedotčený. Na jak dlouho?

Myslím si, že poroste Čína, méně pak věřím Indii. Podle mých informací tam fotbal nezažívá nijak prudký vzestup, i když je pravda, že Indové letos spustili profesionální ligu a tahají tam slavná jména. Jde ale většinou o fotbalové důchodce, kteří někam chodí za dobré peníze dohrát. Možná se tam chystá Milan Baroš, mluví se o jemu podobných, což podle mě o mnohém svědčí. The Economist nedávno celou situaci ilustroval na číslech – zatímco světovou sérii v kriketu sleduje v televizi 400 milionů Indů, finále mistrovství světa v Jižní Africe jich vidělo jen šest milionů.

Rupert Murdoch a skupina prominentních indických byznysmenů a celebrit se přesto pokouší nastartovat úspěšnou a udržitelnou ligu. To se dosud v zemi nepodařilo. Proč?

Nevím. Kriket je tam prostě od koloniálních dob nesmírně populární. Fotbal, který by byl kvalitou srovnatelný alespoň s druhými, třetími ligami v západoevropských zemích, se tam nehraje. To není případ Číny, která má už léta profesionální soutěž. Mají s ní zkušenosti i čeští trenéři a bývalí reprezentanti, třeba Jarabinský nebo Němeček. Ti potvrdí, že je fotbal v Číně nesmírně populární, bohužel ale jen hlavně v televizi. Číňané milují anglickou a španělskou ligu, hlavně sázení na zápasy.

Čína se také pokusila pozvednout prestiž domácí soutěže angažováním zahraničních hvězd, efekt byl ale minimální. Nejde o signál, že čínskému fotbalu prostě takzvaně pšenka nepokvete?

Máte pravdu, hvězdy, které tam chodí, třeba útočník Anelka, zatím nepřitahují takovou pozornost a tolik lidí, kolik se jich dívá na zahraniční soutěže. Přesto Číně věřím, určitě více než Indii, že by se mohla v příštích letech kvalitativně zvednout. Zatím to nebylo nic moc, pohořela na všech šampionátech – z předchozího mistrovství odjela bez bodu a nevstřelila gól. Její tým je na to, s jakým potenciálem může při obrovské populaci pracovat, zatím hodně slabý.

Právě obrovská populace je z pohledu domácích i zahraničních firem velkým lákadlem. I proto se dá zřejmě čekat, že se pokusy zvýšit zájem o čínskou ligu budou množit.

Ano, ten potenciál Číny a Indie si dobře uvědomují i západoevropské kluby. Barcelona, Manchester United nebo Liverpool tam otevírají fotbalové akademie. Dochází jim, že kdyby objevily například v Indii jednoho nového Messiho, nastartovaly by možná fotbalovou revoluci, přitáhlo by to masy fanoušků. V Číně dokonce existuje největší fotbalová akademie na světě, má stovky hřišť a je do ní zapojeno 2,5 tisíce fotbalových talentů. Patří klubu, který je mistrem země a jímž nedávno otřásla obrovská korupční aféra spojená se sázením, tedy Guangzhou Evergrande.

O fotbalu se říká, že jde o světově nejrozšířenější hru. Naznačuje i to, o čem se bavíme, že má stále kam růst, že se bude díky růstu rozvíjejících se ekonomik nadále globalizovat?

Často se mluví o tom, že je fotbal globální sport. Vezměme nicméně v potaz, že Brazílie je pátá nejlidnatější země. Čtyřka zemí, které jsou před ní, zahrnuje Čínu a Indii, o nichž byla řeč, Spojené státy a třísetmilionovou Indonésii, kde je situace podobná jako v Číně – fotbal se tam sleduje, ale hlavně ten zahraniční. Polovina obyvatel planety tedy žije v zemích, které – zatím – až tak fotbalové nejsou.

Je tedy fotbal globální hra? Případně bude, například v roce 2025?

Podle mě zatím globální není. Pokud se však ptáte na potenciál, ten určitě má – větší v Číně a Indonésii, menší v Indii. Pokud mluvíme o perspektivě deseti, patnácti let, potenciál souvisí se zmíněnými akademiemi a tím, že by se v těchto zemích díky nějakému velkému jménu, které se objeví, fotbalu podařilo zakořenit.

Zkusme ten horizont ještě posunout, řekněme do mistrovství světa v roce 2030. Jak bude v té době vypadat semifinálová čtyřka, promluví do ní velké rozvíjející se ekonomiky?

Jde o stále příliš krátkou dobu na nějaké prudké změny. Situace ve světovém fotbale se od padesátých, šedesátých let až tak nezměnila – Brazílie hraje na špičce, stejně tak Německo nebo Itálie. I v horizontu, který jste zmínil, tak nejspíše budou vládnout staří známí, ne Čína nebo Indie. Kdyby se do bojů o medaile měl dostat nějaký fotbalový trpaslík, čekal bych spíše tým z Afriky.

reklama
reklama