Český energetický mix: Jak namíchat jádro, plyn, uhlí, slunce, vodu a vítr

| redakce

Má se dostavět jaderná elektrárna Temelín? Měli bychom se snažit o energetickou soběstačnost? Vytváří dotace obnovitelných zdrojů energie nestabilní prostředí, které nás jednou zle vytrestá? A má vůbec smysl upřednostňovat nějaké zdroje a jiné odmítat? V následující anketě se odborníci zamýšlejí nad stavem a směřováním české energetiky.

Ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek minulý týden informoval premiéra Bohuslava Sobotku o svých výsledcích po šesti měsících v čele rezortu. V tiskové zprávě, kterou ministerstvo při této příležitosti publikovalo, se jeden z kratších odstavců věnuje také energetice: "Pokračujeme v aktualizaci Státní energetické koncepce, kde se nyní nacházíme ve finální fázi procesu posuzování vlivů koncepce na životní prostředí (SEA). Již také započaly práce, v součinnosti s rezortem financí, na zpracování komplexního plánu rozvoje jaderné energetiky v ČR."

Právě za energetickou (ne)koncepci odborníci stát dlouhá léta kritizují. A nejen situace kolem dostavby jaderné elektrárny Temelín nasvědčuje tomu, že se stále pohybujeme v bludném kruhu.

Nové jaderné elektrárny jsou drahé, tak drahé, že se do jejich staveb nikomu moc nechce, případně si za to vymiňuje nejrůznější podpory, garantované výkupní ceny a podobně. Stavět na řekách je u nás kvůli veřejnému mínění prakticky nemožné. Vítr zase nefouká po celý rok, a když zrovna fouká, tak fouká příliš – a akumulace energie vyrobené, když je větru dost, je zatím nevyřešený problém. Ceny a dodávky ropy a plynu jsou závislé na ne zcela spolehlivých dodavatelích a křehkých geopolitických poměrech.

Nabízí se tak otázka, jak má malá země jako Česká republika svoji energetickou politiku vlastně vymýšlet. Jak to udělat, abychom mohli svítit, vyrábět, dopravovat a vařit a abychom při nějakém závažném výpadku nemrzli? Současná situace na Ukrajině navíc ukazuje, že například na dodávky surovin, které k nám směřují přes tuto zemi, se nedá tak úplně spoléhat.

Odborníků jsme se proto zeptali na to, jak hodnotí stav české energetiky. Zda je podle nich současná energetická koncepce České republiky správná, nebo jestli by se měla nějakým zásadním způsobem upravit. Samozřejmě nás zajímal také jejich pohled na otázku energetické soběstačnosti.

Dana Drábová (předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost)

Na kterou ze známých forem energie se v několika příštích desetiletích soustředíme při uspokojování svých stále rostoucích potřeb? Jednoduchá odpověď - na všechny. Jinak to nepůjde. Každý z dnes dostupných zdrojů má přednosti i nevýhody, zvláště pokud jde o dostupnost, cenu a vliv na životní prostředí. To bychom měli mít na paměti, než propadneme nadšení z jakéhokoliv energetického zdroje.

Každý nový zdroj je drahý, vysoké náklady vyžaduje i údržba a modernizace přenosových i distribučních soustav. Není tu místo pro předsudky, pro zavržení jednoho zdroje či pro glorifikaci jiného. Stále více se sice učíme využívat obnovitelné zdroje energie jako vítr, slunce a biomasu, přesto současná světová energetika stojí především na spalování fosilních paliv. Ropa, uhlí a zemní plyn pokrývají téměř čtyři pětiny spotřeby primárních energetických zdrojů, výroba elektřiny na nich závisí ze dvou třetin.

Rozumné využívání obnovitelných zdrojů i výzkum a vývoj v této oblasti je bezesporu potřeba podporovat promyšlenými zásahy státu. I kdybychom však využili všechny možnosti, které v současné době máme a které přicházejí v úvahu, nedokážeme zřejmě z obnovitelných zdrojů v příštích padesáti letech pokrýt více než čtvrtinu svých současných energetických potřeb. Je tedy záhodno si co nejrychleji připustit, že doba levné a hojné energie je definitivně za námi. Snadná řešení neexistují. Proto nelitujme investic do vzdělání a výzkumu, ty jsou naší nadějí do budoucna.

Václav Bartuška (český velvyslanec pro energetickou bezpečnost)

Základní podmínkou toho, že se v České republice postaví potřebná infrastruktura, je politická stabilita. Ta chybí. Proto nemáme hotovou dálniční síť, žádné rychlé vlaky ani jasnou představu o dalším rozvoji energetiky. Jsem ve funkci na Ministerstvu zahraničních věcí sedm let a současný premiér je můj pátý; za posledních dvanáct let jsme premiérů stihli osm; poslední čtyřletá vláda skončila v roce 2002. Energetika je přitom odvětvím, kde se plánuje na desetiletí – výstavba jakékoli nové elektrárny trvá roky a provoz se plánuje na dekády.

Česká republika měla na svém počátku začátkem 90. let jasnou vizi - vstoupit do západních struktur (NATO, EU). To se nám naštěstí podařilo. Bohužel od naplnění "návratu do Evropy" v roce 2004 nemáme žádný strategický cíl, a tudíž ani žádné jasné směrovaní. To je chyba, která nás může stát hodně. Právě energetika by se přitom mohla stát takovou vizí. Evropa směruje k energetickému deficitu a spoléhat se na náhodu – "všechno nějak dopadne" – je nezodpovědné. A bohužel také nejsnazší.

  • 1
  • 2
reklama
reklama