Překreslete politické mapy! V Evropě se emancipují regiony, o Afriku se poperou mocní

| Roman Chlupatý

Geopolitika je a bude strašákem trhů. Pokračující posun hospodářského a politického těžiště směrem na východ totiž vytváří vyvolává řadu konfliktních situací. Potíž je v tom, že většinu teritoriálních třenic žádné modely nepředpoví, investoři tak na ně mohou jen reagovat. Už teď lze ale počítat s tím, že svět zítra nebude takový, jak ho známe dnes, říká politický kartograf vyučující na Univerzitě Karlově Michael Romancov.

V Evropě se Skotsko, Katalánsko a další hlásí o nezávislost. Ve stejnou chvíli se mocnosti jako Čína snaží posunout své hranice. Blíží se doba zásadního překreslování map?

Michael Romancov
Michael RomancovZdroj: ANTECOM

Politické hranice, navzdory tomu, že to tak zejména my v Evropě nevnímáme, představovaly vždy poměrně fluidní koncept. Evropané jsou zmateni, protože se drtivá většina těch, kteří jsou na světě, narodila v období bezprecedentní stability hranic. Od roku 1945 do roku 1989 se hranice v Evropě vůbec nepohybovaly. Ke změnám došlo až v kontextu zhroucení komunistického bloku. To je ale interpretováno jako přirozený posun v důsledku kolapsu jednoho mocenského těžiště. Máme proto tendenci vnímat svět jako něco, co bylo rozděleno hranicemi primárně v kontextu dekolonizace, a máme pocit, že by to tak mělo být, i když pro to vlastně neexistuje žádná reálná historická opora.

Přirozená proměnlivost politických hranic se nicméně nyní zdá být umocněna tím, že dochází k zásadnímu přeskupení sil na globální i regionální evropské scéně.

Pravděpodobně jsme svědky zásadního posunu těžiště světové ekonomické a v návaznosti na to nejspíše i politické moci z euroatlantického prostoru do toho asijsko-pacifického. To se vepíše i do politické mapy. Nejde o to, jestli si to přejeme, ono se to prostě děje. Otázkou je pouze to, zda to překreslení bude probíhat primárně na základě dohod, nebo jestli ho bude pohánět násilí. EU se domnívala, že pokud dojde ke změnám státních hranic, bude to na základě dohod. Ruská akce vůči Ukrajině a teritoriální agrese na Krymu ale ukázala, že ani v Evropě – natož pak ve zbytku světa – stále nelze vyloučit změny hraničních linií prováděné s použitím fyzické síly.

Kde se tedy podle vás dají do budoucna čekat největší zásahy do politické mapy? A bude to spíše dohodou, nebo si je někdo vynutí silou?

Pokud jde o dohodu, uvedl bych zmíněné Katalánsko, Skotsko, a stejně tak Valonsko a desítky dalších regionů, které existují v liberálních demokratických zemích Evropy, potažmo v Austrálii, Spojených státech, Kanadě a jinde. V těchto místech, když se vrátím do Evropy, existuje velice silná regionální příslušnost určitých etnik; existují kulturní a historické identity nezávisle na hranicích současných států. Proces evropské integrace přitom způsobuje to, že tradiční stát, na který jsme byli léta zvyklí, není schopen plnit některé role, a v zásadě je tedy možné, aby se regiony typu Katalánska, Skotska nebo Bretaně emancipovaly a vrátily někam, kde byly historicky, než se staly součástí Španělska, Spojeného království, Francie a tak dále.

To jsou tedy případné změny dosažené dohodou. Kde čekáte násilí?

Potenciálně nejžhavější půda pro tyto změny je v Asii a v Africe. Afrika se podle mě co nevidět stane bojištěm důležitých světových mocností, které se budou přetahovat o ropu, plyn a další zdroje. To povede i k přepisování státních hranic. Nevylučoval bych, že zažijeme něco podobného, jako byl koncem 19. století scramble for Africa (závod o Afriku). V Asii pak budou relativně malé oblasti s velkým bohatstvím obklopené velkými, lidnatými, ale chudými státy. V důsledku toho bych nevylučoval, že se na nějakém území vyprofiluje několik menších, v zásadě městských států, že bude snaha napodobit Singapur nebo Hongkong, což opět povede ke změnám na mapách.

Znamená to, že se na politické mapě zanedlouho objeví přírůstky, ať už ty s puncem uznávaných států, nebo ty, které zkrátka jen budou nějak fungovat na určitém území?

Podle mě ano. Zhruba dvě stovky jednotek v systému, které máme zhruba od ukončení poslední větší vlny dekolonizace v 70. letech, vypadají na pohled hezky, skoro je to kulaté číslo, ale ten počet nemá žádné opodstatnění. Mohl by být vyšší i nižší. V dalších letech podle mě tento počet poroste. Protože se těžiště ekonomické aktivity i politické moci přenáší z euroatlantického prostoru do Asie a Pacifiku, na určité části světa nebude tolik vidět. Velcí a silní hráči budou sledovat jeden druhého, což jak jim, tak celé řadě dalších rozváže ruce v menších, ale potenciálně lukrativních oblastech "institucionálně slabšího" světa. Právě tam lze tedy čekat dramatický vývoj.

reklama
reklama