Stínové financování: Riziko nejen pro ty, kdo si půjčují

| Mikuláš Splítek

Hospodářské noviny v pondělí informovaly o nárůstu "stínového" financování, tedy fenoménu, kdy podíl na trhu s bankovními službami získávají nebankovní instituce (investiční a hedgeové fondy, obchodníci s cennými papíry, leasingové společnosti a další). List ale nepoukázal na riziko, které "stínové" financování znamená nejen pro přímé účastníky, ale zprostředkovaně – skrze klasické banky – i daňové poplatníky.

Skvělou analýzu nabídl už v roce 1990 Charlie Munger. Předestřel problémy, kterým banky čelily v době finanční krize. "Stínoví" věřitelé mají několik značných výhod oproti regulovaným bankám.

1. Neplatí za pojištění vkladů.

2. Nemají požadavky kapitálové přiměřenosti, takže mohou použít větší finanční páku.

3. Jsou regulováni méně přísně.

4. Nepotřebují udržovat drahou pobočkovou síť, naopak často disponují nejnovější technologií pro přenos informací a transakcí.

Proto mají mnohdy až o 50 % nižší fixní náklady, tedy obrovskou konkurenční výhodu. Není divu, že jejich podíl roste. Banky jsou pod tlakem. Aby udržely ziskovost danou hlavně úrokovým diferenciálem (rozdílem mezi úrokem z vkladů a půjček), půjčují i méně bonitním klientům, kteří jsou ochotni přistoupit na vyšší úrok. V minulosti se to stávalo zřídka, protože věřiteli bank byli hlavně obezřetní podnikatelé.

Co se ovšem stane, když jsou kapitálem bank státem garantované vklady? Debakl známý z finanční krize. Kvalita aktiv se plošně zhorší a z chaosu vyjde pár institucí silnějších než dříve na úkor mnoha těch, které skončí v úpadku.

Proč konkurence "stínových" věřitelů, kteří tu byli do jisté míry vždy, v pravidelných cyklech vede k nezodpovědnému chování bank? Těžko říci. Odpovědí může být termín z psychologie, takzvaný "sociální důkaz". Když se jedinci (bankéři) podaří vyřešit problém (nízkého úrokového diferenciálu rizikovějšími půjčkami), ostatní ho následují. Tím oddalují katarzi, protože dále úvěrují konkurence neschopné projekty (Adam Smith: "Dobří podnikatelé si málokdy stěžují, že peníze jsou drahé."). Tržní bublina se nafukuje, aby jednorázově splaskla.

Když v chemii náhodně smícháte pár látek, pravděpodobně se dostanete do problémů. Pokud zkombinujete neomezené státní garance za vklady, nekontrolované úrokové sazby a "stínové" financování s výše popsanými výhodami, výsledek bude podobný. "Špatné peníze" postupně vytlačí "dobré peníze" (Greshamův zákon), protože státní garance kryjí prvotní chybná rozhodnutí.

Munger nabídl následující řešení. Schválně je srovnejme s tím, co se po finanční krizi stalo a dosud děje.

  1. Omezení státních garancí;
  2. strop na úrokové sazby (vklady i půjčky);
  3. omezení "stínového" financování;
  4. zvýšený dohled regulátorů;
  5. konzervativnější účetní praktiky bank;
  6. insolventním bankám ponechat pouze lokální působení, nebo je úplně eliminovat.; neslučovat je do nadstátních gigantů.

Body 1 a 2 jsou propojené. Strop úrokových sazeb je proti duchu Smithova volného trhu. Ovšem lze ho stále uvažovat, když stát garantuje vklady (netržní mechanismus)? Omezení státních garancí vypadá stejně radikálně jako rozpoutat choleru proti přelidnění. Bývá uvažováno se dvěma podmínkami:

A) platnost pro nesystémové malé banky (velké banky jsou stejně příliš velké na to, aby se nechaly padnout);

B) od určité výše vkladů. Voličům se však nelíbí run na banku, ani když je malá, a banky samozřejmě nemají rády diskriminaci.

Takže omezení státních garancí se pravděpodobně nedočkáme.

V případě "stínového" financování (3) bychom se měli ptát, zda přináší nějakou hodnotu pro společnost mimo zisku pro vlastníka. Pokud ano, nevidím důvod, proč by nemělo být chráněno (garance) a regulováno (dohled) stejně jako banky. V opačném případě je zrušme. Nemám na mysli půjčky sousedů mezi sebou, ty jsou ostatně upraveny v občanském zákoníku.

Regulatorní opatření (4) jsou dosud hlavní odpovědí evropských vlád. Faktem je, že jsou často nepřehledná, těžce aplikovatelná a kontrolovatelná. Nejsilněji dopadají opět na banky, čímž rozšiřují konkurenční výhodu "stínových" věřitelů. Aby tento efekt zmírnili, regulátoři povolují bankám "kreativní" klasifikaci rezervního kapitálu, přesně v rozporu s bodem 5. Úsměvné.

Bod 6 je samozřejmě pokušením politiků, aby oddálili jakýkoli krach instituce, v níž mají voliči uložené peníze. Bohužel pouze odsouvají problém. Zářným příkladem je Bankia, do které byly sloučeny provinční španělské banky. Byla uvedena na burzu dlouho po bouřlivých událostech z let 2008 až 2010, přesto cena jejích akcií klesla o 90 %.

Na základě výše uvedeného si myslím, že nárůst "stínového" financování nepřispívá ke stabilitě současného finančního systému. Možná je ovšem pouze doprovodným jevem strukturálních problémů bankovnictví, které se snaží zkombinovat dva protichůdné principy – státní garance a ničím neomezené úrokové sazby. Řešení se nabízí, teď už jen mít vůli je prosadit.

Zdroj: Wesco Financial 1990 Letter


Veškeré názory uveřejněné v tomto textu jsou mé soukromé. Obsah ​nebyl konzultován se zaměstnavatelem, společností BROKERJET České spořitelny, a.s., sdělení tak mohou být v přímém rozporu s názorem zaměstnavatele.

reklama
reklama